Marině plné ruce poezie

recenze

Dlaň pro Marinu (2014) / Daphodille (321 views)
Marině plné ruce poezie
/Jarmila Hannah Čermáková: Dlaň pro Marinu, Brandýs nad Labem 2014, nakl. Dar Ibn-Rushd, 2014./

Svou nejnovější sbírkou Jarmila Hannah Čermáková skládá poctu ruské básnířce Marině Cvetajevové (1892-1941). O tom, co obě dámy napříč desetiletí spojuje, se Jarmila rozepsala v předmluvě, kde svou kolegyni nazývá „křestní matkou“ nové knihy. Stejně jako ona i Cvetajevová obdivovala Cikány za časů, kdy ještě volně kočovali po Rusi. Volnost prostorů, divoké rytmy, sladkost svobody vymknuté konvencím, toulavá povaha, hranic neznající spontaneita a nespoutaný esprit staré cikánské duše byly oběma živou mízou. Ještě rozsáhlejší styčnou plochu představuje obraz ruské krajiny, který Jarmile zřejmě učaroval, když píše o „bludné ruské duši“ spoutané „s milovanou a nevděčnou Rusí“. Na konci předmluvy Jarmila stvrdí, bez čeho nemůže psát, ani být: „Dost na tom, že si vůbec troufám věnovat jí svou sbírku, s díky za její vášeň, lásku k životu a ohnivou inspiraci.“ Nesuďme nyní, jak důstojně Cvetajevovou oslavila, a podívejme se nyní na samotnou skladbu veršů.

Pro zasvěcené nebude překvapením, že Jarmila opírá svou poezii o hudebnost. Každé slovo má svůj zvuk a slova spolu dávají akordy. Psaní veršů je totéž co natahování strun, zatímco téma jako hmatník-rezonátor zůstává poněkud v pozadí. Styl hry do hlavní role vynáší rým. Jarmiliny struny se milostným sevřením navíjejí kolem rýmů vnitřních, štěpných, částečných. Slova se mnohdy předhánějí v tom, které se s kterým spáří: „Loďka luny / se na hladině zvolna kývá / a kdosi zpívá v kajutě / Nehnutě stojí v hloubi řeky železný most / a racek prostořeký ostrými skřeky mává vlaku / Pak v náhlém tichu / zazáří souhvězdí Vodnáře / Noc patří rybáři a ptákům“ (báseň Vltava v září). Ale měla by se hlídat při vědomí, že mnoho eufonie může vyústit v kakofonii. Proto je osvěžující, užije-li lehký trik – například utnutí slova, jímž uskuteční metamorfózu jeho druhu jako v básni Prokletá víla: „Rusalka s ohněm v levé plíci / za němou lásku pykající / je prokletá / je bludičkou… ou… ou… ou… ou…“ Prolínání, tření, dotyky i vzdalování zvuků patří k erotickému náboji, vždy a všude za verši přítomnému, takový byl už v předchozí knize Rosa na ostří/Dvořák. Poezie dostává jiskřivou srst, a přestože ji hladíte něžně, dráždí a lechtá na určitých místech. Přes povrch teď ale přejděme k tělu a náplni knihy.

Více než stovka básní dovoluje zmínit jen nejvýraznější rysy. Především se Jarmila v duchu titulu vrací k osobnosti Mariny Cvetajevové. Někdy podnikne hlubší výlet do jejího života plného těžkých milníků (například přežila vlastní dceru, později, smýkána pohyby dějin, svůj život skončila dobrovolně za éry stalinského Sovětského Svazu), jindy se Mariny jen zlehka dotkne cípem verše. Nabízí jí nejprve „Pravou dlaň“ a poté „Levou dlaň“, které tvoří dva oddíly sbírky. Pro ukázku z levé dlaně báseň Na výspě: „In pace / po inspiraci / za zdí spí Marina / a pod ní usíná širá zem sirá zem / v obraze obra zem / Zem bez bohatýra.“ Jarmila vdechla vítr ze široširé stepi a vydechla chválu ke staré Rusi – ovšem přísně nepolitickou! – a nešetří jí, kromě Mariny zmínku o sobě „schytají“ i Sergej Jesenin či Bulat Okudžava. A protože láska prochází i jazykem, do češtiny tu samovolně pronikají rusismy: Jako v Ariadně, ukolébavce pro dceru: „Odhání můry plaší sýčka / písnička chůvy – bábušky / v zorničkách / měsíc ustele si / bajušky dóčka / bajušky.“ To neznamená, že by proud mateřštiny v těchto místech rozrušovaly, jsou tu naopak na svém místě a přirozeně dokreslují směr, kterým se Jarmila dívá.

Jak naznačuje skočný písňový rytmus, nemálo básní zavítá mezi Cikány a uvede nás i v rituály a reálie kmene. Jarmila si povětšinou vybírá mladé hrdiny. Někteří dostávají od básnířky i jméno: „Mužský jak strunka: / Rtuť / a světlo s jiskrou / lapené do klobouku / plus drzý oblouk / smělých úst / just! / Vznosná hruď / na způsob harfy / neklidné nárty / všehochuť vína a mízy v mužné vůni / po které stůně malá Rút: / Rmuť se rmuť! (…)“ píše v básni Primáš, kde virtuózně vyvážila rovinu hudební a významovou. Cikánská nota cinká i dále, např. v básních Cikánské dítě v jezeře (sem neváhá zapojit jméno Thomase Morgensterna v aluzi na jeho „planda la la“) nebo Cikánské zvony, ovšem jejich tón pocítíme také v básních, kde se o cikánech přímo nepíše.

Ani další rys nebude překvapením: Jarmila uctívá stejným dílem ženskost i mužskost. Vnímá je přirozeně jako protipóly, doplňující se tak, jak byly od stvoření světa, nijak je nesměšuje, ani nezesměšňuje. Muž zůstává mužem, žena ženou, oba se přitahují, milují se, a jestliže proti sobě bojují, jde v skrytu o milostný zápas. Touto optikou zkuste sledovat, jakou má Jarmila „pifku“ na „zlatokopky“, čili ženy povrchní a marnotratné. Na typu „mrcha“ se obraznost básnířky vyřádí: „Krásná jak motýl bělásek a stejně užitečná slečna / vznáší se v křehkých podpatcích dopravní linkou / v tramvaji číslo 16 a sbírá z čilých pestíků / lepkavý lektvar mužské tužby.“ (Báseň Kukla). Bez přehánění si můžeme říci, že zejména mužského čtenáře tím pohladí, až bude vrnět jako spokojený kocour.

Zlatokopky jsou daleko spíše roztomilou zajímavostí. Jarmilu naléhavěji trápí jiná společenská zla: kromě obvyklých démonů drog a alkoholu je to násilí proti jednotlivci nebo menšině. Z jejích veršů čiší soucit se slabými a vyvrženými, rodí se znepokojivé, strhující básně. Vrchol mezi nimi představuje Atentát, který nepokrytě odpovídá na skutečnou událost z noční Prahy: „Pán / který nemá žádnou postýlku / protože se v životě nenaučil / po sobě ustlat / Pán co každou chvilku usne v tramvaji / s ostatními / co ji taky nemají / a jezdí osmičkou směr na nekonečnou / a zase nazpátek (…) Pán září / až procitne a vykřikne: / Já hořím! Pane Bože – hořím!“ V básni přímo zvané Rasizmus nás pro změnu poučí: „A v mordách draků v mordách draků / jen závist / nenávist a vztek“.

Stejně jako v předešlé knize nechybí citlivou metaforou uchopené ženské záležitosti: ztrátu panenství vylíčí jako střídání barev soumraku a úsvitu (báseň Prvně), to je ovšem ještě jemná záležitost, dojde totiž i na zrození života, kdy z porodu vychází každá žena jako hrdinka (báseň Momentka).

Jarmila se nadále nemůže smířit s technickým pokrokem, který vše staré a kouzelné činí zastaralým zahození hodným. Příliš vědy vyhání poezii mimo náš svět: „Vy co všechno víte / Vy kteří to vyřešíte / nebo hodláte vyřešit / pomocí internetu / Vyřiďte světu / že venku mží / že poezie / že poezie odchází po špičkách / tam na planetu / kde se nelže / Kde bez tajemství nelze žít“. (Báseň Adieu!)

Tímto pokřikem bychom se mohli i rozloučit. Ale předtím ještě jeden postřeh spíše editorského rázu: Jarmila některé opakuje básně z předešlých sbírek (viz poslední ukázku původem z Rosy na ostří). Co s tím? Nelze pak nazvat její novou knihu doopravdy novou. Optal jsem se autorky a ta mi důvod vysvětlila: Jednalo se prý o úmysl, aby si ji čtenáři našli vystopovali podle básní již „zavedených“. Jistě je opakování matka moudrosti, ale bereme-li v úvahu už tak dosti velký rozsah knihy, nebylo by už na místě přemýšlet rovnou o výběru, jakémsi Jarmilině „best-of“?

A přece si na závěr s chutí zopakuji: ať Jarmila věnuje své básně komukoli, jedno v nich zůstává: laskavost a soucit se slabými a ponižovanými. Z jejího světa nikdo není vyloučen. Ani ten Železný dědek: „Nad jezem kráčí nuzný muž / a vláčí kárku s železem / Pleš rezem pihatá / jak staré síto které komusi patřilo / Mamince by ho bylo líto / Muž dnes už nikomu / a nikam nepatří / a ví to…“

Jarmila už patří k těm stálicím, které nás pravděpodobně už ničím nepřekvapí ani nešokují. Změny se nekonaly ani tentokrát. A zasvěcení její rukopis jistě poznají. I ve své nové knize je Jarmila básnířkou, která by svou poezií chtěla obejmout svět. Vášeň je jadrné slovo i dužnina její tvorby. Její razance nepolevuje s počtem básní a skrze písmena vyzařuje to, že poezií žije a dýchá většinu svého volného času. Ráda by zápal přenesla i na čtenáře (nejpříměji to pocítíte na některém z jejích živých vystoupení). Opět rozevírá svou náruč plnou veršů v touze obejmout všechny bez rozdílu rasy, pohlaví či věku. Poezie v jejím pojetí je propojující síla, která chce zahlazovat bezpráví a bránit se násilí. Jako zázračná mocnost se v jeden okamžik dokáže zastat slabších a zároveň ochránit milence ze dvou znesvářených rodů. Otevírá svou náruč něhy a pochopení a přitom si rytmicky podupává nohou, volajíc: Juch! Není těžké naslouchat slovům, která jsou i hudbou a nechat se obejmout. Jarmila se tolik pokládá do své poezie! Právě v tomto místě bych jí vytkl jen jediné: Měla by se mít na paměti, že méně často znamená více, proto někdy mívám obavu, aby její vášnivý stisk nebyl příliš silný, příliš dlouhý. Čtenáři v jejím náručí již chycení by se totiž mohli lehce unavit a nakonec odpadat. Jistě by to byla škoda, pomyslím-li, že Jarmila patří k těm vzácným lidem, kteří o poezii mezi námi trpělivě pečují.

Aleš Misař, červen 2014

Komentáře (0)

kniha Dlaň pro Marinu recenze