Potopená města

recenze

Potopená města (2014) / Schefik

Jen málokdy se stává, aby ostřílený a cenami ověnčený autor sci-fi zabrousil do v současné době tolik populárního žánru young adult a jeho dystopických světů. Paolo Bacigalupi se rozhodl přilákat k science-fiction i mladší čtenáře, kteří by s klasikou tohoto žánru mohli mít ve svém věku možná trochu problém. Jak vypadá dystopie v podání tohoto mistra žánru se čtenáři mohli dozvědět již v románu Prachožrouti a nyní vychází jeho pokračování pod názvem Potopená města.

Paolo Bacigalupi, americký autor, který vystudoval St. Berlin College v Ohiu v netradičním oboru Čínštiny. U nás jsme se s tímto autorem mohli setkat hlavně díky jeho povídkám, které vycházeli na stránkách magazínu F&SF. I díky tomu se jeho jméno tolik nerozšířilo. Zlom ovšem nastal se sbírkou Čerpadlo 6, které dostalo Bacigalupiho do podvědomí čtenářů, které se ještě prohloubilo s jeho debutovým románem Dívka na klíček, jenž se může pyšnit řadou významných žánrových cen. Po tomto úspěchu autor zabrousil i mezi knihy pro mladší čtenáře. Jeho Prachožrouti byli oceněni mimo jiné i cenou Michael L. Prinz Award za nejlepší Young Adult novelu.

V Potopených městech se opět ocitáme ve světě Prachožroutů, v budoucnosti, kdy moře zaplaví většinu pobřežních oblastí Severní Ameriky. Tentokrát ovšem trochu víc na sever v oblasti bývalého Washingtonu, v takzvané oblasti potopených měst. A i když se ocitáme ve známém světě, jediný kdo spojuje tyto dvě knihy dohromady je postava Toola, se kterou jsme se mohli setkat již v prvním díle.

Mahlie a Myšák, nové postavy, které si autor pro své čtenáře přichystal. Ona je jednoruká Odloženka - dcera Mírotvorce a ženy z Potopených měst a on válečný Červ bez domova. Jeden bez druhého by jen těžko přežili, ovšem dohromady jsou skvělý tým. Jenže to ještě netuší co si pro ně osud nachystal. Protože děsivá džungle skrývá víc, než je zdroj potravy a fakt, že zde snadno přijdete o život. Něco se zde skrývá, ukryto před všemi zraky a vyčkává na příležitost, která má přijít již velmi brzy.

Bacigalupi vytvořil velmi surový a na první pohled brutální svět. Reálné popisy zpustošené krajiny i všudypřítomných mrtvol jdou ruku v ruce s touho po přežití všech postav, se kterými se v tomto světě setkáme. Líčení tohoto světa je místy opravdu velmi reálné, až se čtenář občas neubrání pocitu, že až na pár detailů může být vše skutečné. A právě v tom je asi největší síla Bacigalupiho románu.

Reálně popsané prostředí nám autor navíc umožnil sledovat hned z několika pohledů. Pohled nevinného civila střídá zasvěcený voják ošlehaný a zocelený bojem, abychom se nakonec vžili i do dětských rekrutů, z jejichž jednání a osudu běhá mráz po zádech. Je jedno na co se autor právě zaměřil, vše podává s naprostou samozřejmostí a bez jakéhokoliv obalu.

Oproti tomu je pravda, že svá díla pro dospělejší čtenáře Bacigalupi více propracovává a i když je tento svět stále skvělý, v Prachožroutech a posléze i zde zůstává jaksi na povrchu. Díky tomu ztrácí u ostřílených a znalých fanoušků pár bodíků hodnocení. Musíme si ovšem uvědomit jaká je cílová skupina těchto knih a pokud vezmeme toto v potaz, vyjde nám opravdu zajímavý kousek, který snad dokáže přilákat nové čtenáře i ke klasické science fiction.

Autor se navíc nebojí narážek a připodobnění s našimi dějinami. Problém dětských vojáků, především v Africe, je i v dnešním civilizovaném světě velmi aktuální. Stejně tak i diktátoři a vojenské frakce, které si nárokují moc nad ostatními. I díky tomu v sobě tento příběh skrývá víc než se na první pohled zdá a je takovým Bacigalupiho výkřikem nad problémy, které by v dnešním světem neměli již existovat.