Postmoderní pochoutka

recenze

Dominantním prvkem knížky je hra(vost). A to především s jazykem, způsobem vyprávění i (stereo)typizací postav. Dále je zřejmá přiznaná práce s literárními a žánrovými konvencemi, která se spisovateli skutečně povedla. Bohatost jazyka a slovní hrátky přecházejí do hrátek situačních a někdy je to taková smršť, že jsem se obávala, aby se z textu nestaly jen orgie autorovy fantazie. Občas je to skutečně na hraně, ale naštěstí se to na ní jen na chvilku zhoupne a zase vrátí tam, kam má. Obdobně vyprávění filmovým střihem je promyšlené, tvůrce vždy naváže na nit a vede nás dál. Navíc, jakkoli dal autor v některých pasážích značný průchod své představivosti, kterou lze jen obdivovat, v jistých okamžicích nechává tuto práci i na čtenáři, což je pro text prospěšné.

Pokud jde o žánr, nejvíc se mi asi líbila práce s pohádkou, na kterou se i značně slovně odkazuje a do jisté fáze příběhu jsem si říkala, že si snad vezmu k ruce Proppa. Tuhle myšlenku jsem zrevidovala, když došlo k x-tému obratu (Tak možná při příštím čtení :-). Přesto krásných pohádkových motivů je mnoho. Originálně využitý kouzelný prostředek, velice lidští hrdinové i nadpřirozené postavy. Charaktery jsou propracované, a to i v případě značného množství postav vedlejších, kdy je autor dokáže třeba i na malém prostoru zručně vystihnout. Nejzásadnější pro mne ale byla podařená výstavba hlavních hrdinů, protože i díky tomu je tak snadné se do knížky začíst, ať už tito provádějí cokoli. :-)

Dalším milým prvkem jsou personifikace, a ač se někdy může zdát, že je těchto pasáží už trochu moc, většinou nejsou samoúčelné – buď přímo ovlivňují děj, nebo podporují pohádkovost fikčního světa. Navíc jejich častým užíváním si je autor vědom, když tyto svoje tendence reflektuje. Sebereflexi vůbec oceňuji a některé pro kritiky možná už zbytečné odbočky a myšlenkové pochody pisateli promíjím, ať už jimi čtenáře záměrně zdržuje od hlavní dějové linie, nebo se jen nedokázal rozloučit s geniálním nápadem - taky nerada mažu a navíc mě to povětšinou bavilo. „Přechod na jih“ mi také nevadil, ba naopak – pohádka z mytologie těží a navíc jsem dostala chuť se do těchto končin přesunout spolu s hrdiny a oprášit SŘBaP.

Fantastičnost vyvažují směrem k realističnosti časté připomínky na základnu maslowovy pyramidy, což je satisfakce za všechny ty (super)hrdiny, kteří nemusejí jíst, spát či vylučovat. A snad proto, že poslední zmíněná potřeba bývá vynechávána patrně nejčastěji, věnuje jí spisovatel tolik pozornosti. Pro uklidnění dodám, že tyto poznámky přirozeně zapadají do děje a nejedná se přímo o fekální humor (nebo jen něžně :-). Když už jsme u toho – některé snahy o vtip jsem přešla, jiné mi zvedly koutky a u další kupy jsem se zasmála nahlas. Neoznačila bych knížku za vyloženě humoristickou, spíš je humorem značným způsobem kořeněná a ostrost ať už posoudí každý sám dle svého založení. Já autorovi děkuji nejen za prodloužení života, ale že mi vůbec umožnil vstoupit do „jeho“ světa. Chyběl mi snad jen závěrečný dialog hrdinů a konec celkově přišel najednou nějak prudce…ale možná čtenář nemůže dostat vše, co chce, stejně jako je to v životě. Anebo to ještě nebyl konec, protože s autorovým darem pro poetiku komplexního vyprávění a balanc mezi konvencí a invencí by byla sakra škoda, kdyby nepřišlo další dílko!

Komentáře (0)