Podivuhodný příběh podivuhodné služebnice

recenze

Přestože kniha Příběh služebnice vyšla už v roce 1985, výrazný zájem vzbuzuje až v poslední době. Za její současnou popularitu může zřejmě její seriálové zpracování, které slaví nemalé úspěchy. V roce 2017 byla uvedena 1. série s 10 díly, která končí stejně jako knižní předloha. Na rok 2018 je naplánovaná série 2. Seriál Příběh služebnice je perfektně zpracován, po výpravné, herecké, režijní i scenáristické stránce. Od knižního Příběhu služebnice se ale poměrně liší.

„Přála bych si, aby tenhle příběh vypadal jinak.“

Margaret Atwoodová se narodila v roce 1939 v Kanadě, píše už od 16 let a kromě Příběhu služebnice vydala i několik dalších populárních románů. Věnuje se také psaní poezie nebo literárním odborným pracím, je oceněna několika literárními cenami a je považována za jednu z nejlepších kanadských autorek současnosti. Její romány, včetně Příběhu služebnice, jsou označovány jako sci-fi. To se Atwoodové zpočátku příliš nelíbilo, sama dávala přednost označení spekulativní román. Toto označení podle ní totiž daleko lépe vystihuje možnost, že se její díla mohou stát realitou.

„Večer co večer si před spaním říkám: Ráno se probudím doma a všechno bude jako dřív. Dnes ráno se to opět nestalo.“

Příběh knihy se odehrává v budoucnosti, která nemusí být od naší současnosti příliš vzdálená. Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka žije v domě vysoce postaveného politika a jeho manželky jako služebnice. Její postavení a to, co se po ní žádá, má ale do normálnosti hodně daleko. A jak se čtenář postupně dozvídá, na společnosti, ve které hlavní hrdinka žije, není normálního téměř nic. Neexistuje svoboda pohybu, svoboda volby, svoboda slova. Dominantní postavení mají muži, ženy mají jasně rozdělené role. Za neposlušnost, nevhodné řeči či dokonce myšlenky vám hrozí smrt. Hlavní hrdinka popisuje svět kolem sebe, ale zároveň se vrací do své nedávné minulosti i do té tak vzdálené, že je téměř jako sen – do té, kdy bylo ještě vše normální, kdy ještě měla svého muže a dceru. Teď je bez nich, neví, zda jsou naživu, s kým jsou nebo co dělají a jediné, co může dělat, je plnit své povinnosti. Tak tomu je aspoň do té doby, kdy jasně daná pravidla začnou porušovat všichni kolem ní.

„Nechci, aby byla jako já. Aby se vzdala, přizpůsobila se, zachránila si kůži. V tom to nakonec celé je. Chci od ní rytířskost, drsňáctví, hrdinství, osamělý boj. Něco, co sama postrádám.“

Svět, který je v knize popisován, je děsivý. Autorce se prostřednictvím hlavní hrdinky daří předávat velice realistický pohled na žití uprostřed totalitního režimu, ve kterém člověk ztratil téměř vše. Daří se jí také dobře postihnout, jaké pocity či myšlenky se takovému člověku mohou honit hlavou. Příběh vypravěčky končí otevřeně, na konci knihy však na čtenáře čekají dovysvětlující poznámky, které mohou znamenat také naději, že vše nakonec dobře dopadlo. V těchto poznámkách je podrobně rozebírán stav společnosti popisovaný v knize stejně jako důvody, které k takovému stavu vedly. Ty příliš optimisticky nepůsobí, neboť ledacos z toho je naší realitě opravdu blízké.

„Hesla, věci, které se nesmějí prozradit, lidé s utajenou totožností, temné souvislosti: takhle by přece svět ve skutečnosti vypadat neměl.“

Silnou stránkou této knihy není ani tak příběh samotný, jako spíše prostředí, ve kterém se odehrává. Právě totalitní režim, ve kterém hrdinka musí žít, a celá ta beznaděj z něj pramenící, je podle mě to, co dělá z této knihy tak vynikající dílo. Protože samotný způsob vyprávění je místy až nezáživný. Nejobsáhlejší jsou v jistém smyslu právě poznámky na konci, protože z vyprávění hlavní hrdinky se někdy stávají „pouhé“ deníkové zápisky jedné nešťastné ženy. Právě v tom je ale podle mě největší kouzlo této knihy. V tom, že ať už člověk žije v jakkoliv šílené době, vždycky si zvykne. Spousta věcí mu zešedne a těch skutečně dramatických okamžiků je ve skutečnosti méně, než by očekával kdokoliv žijící v lepších časech. Daleko dramatičtěji v tomto ohledu působí seriál, v němž je mnoho věcí navíc.

Komentáře (0)