Neobyčejný osud jedné země a jednoho člověka

recenze

Lovec draků (2007) / Faila
Neobyčejný osud jedné země a jednoho člověka
Khaled Hosseini je původem z Afghánistánu a Lovec draků, který vyšel v roce 2003, je částečně jeho autobiografií. Hlavní hrdina Amír žije v Americe a vzpomíná na své dětství v Aghánistánu, na své přátele a na to, jak několik významných událostí proměnilo osud nejen jeho rodné země, ale i jeho samotného.

„Na světě je jen jeden hřích, jenom jeden - a to je krádež. Každý jiný hřích je jen jiný druh krádeže. Když zabiješ muže, ukradneš mu život, ukradneš jeho ženě právo na manžela, jeho děti oloupíš o otce. Když zalžeš, ukradneš někomu právo zvědět pravdu, když podvádíš, ukradneš právo na spravedlnost.“

Lovec draků začíná jako „obyčejný“ příběh o dospívání malého chlapce. Velmi brzy se z něj ale vlivem dost nečekaných a poměrně krutých událostí stává příběh neobyčejný. Hlavní hrdina Amír prožívá své dětství v Afghánistánu, společně se svým otcem a nejlepším přítelem Hasanem. Do jejich životů však zasáhne politika a jak se situace v Afghánistánu zhoršuje, Amír a jeho otec emigrují do Ameriky. Po několika letech se však Amír do své rodné země musí vrátit, aby zde čelil nejen její změněné tváři, ale především své minulosti. Nalézá v sobě dosud nepoznanou sílu a odvahu a nakonec se pouští do dobrodružství, o němž si není jistý, že z něj vyvázne bez úhony – či dokonce živý.

„V Afghánistánu je hodně dětí, ale málo dětství.“

Pro některé může být stejně jako pro mě tato kniha velice poučná. Seznamujeme se zde s tradicemi Afghánců, s jejich způsobem života a myšlením. A také se samotnou historií Afghánistánu. Ten je zprvu líčen jako nádherná poklidná země, ačkoliv zde už od počátku panují etnické problémy. Zemi tvoří několik menšin a vztahy mezi nimi jsou vypjaté. Později se však Afghánistán vlivem světových událostí stává peklem pro většinu svých obyvatel. Okupace sovětskými vojsky a následná vláda Talibánu jsou zde líčeny tak realisticky, až čtenáři běhá mráz po zádech. Klidné, místy až idylické životní etapy se mísí s nadmíru dramatickými, až neuvěřitelnými situacemi. Tragické svým způsobem převládá, přesto nelze jednoznačně říci, že by byla tato kniha smutná. Zvláště její první část má nádech nostalgie a příběhy podávané dětskýma očima jsou plné barev a slunce. Ty pozdější jsou plné temnoty a krve a tvoří tak nádherný kontrast.

„Se mnou mu to kupodivu nevycházelo, ale jinak přetvářel můj otec svět kolem sebe, jak uznal za vhodné. Problém samozřejmě spočíval v tom, že viděl svět černobíle, a osoboval si právo rozhodnout, co je černé a co bílé. Takového člověka nemůžete milovat, aniž se ho i trochu bojíte. A dokonce ho i možná trochu nenávidíte.“

Hlavních postav je v knize jen několik. Významné postavení zde má Amírův otec, což je velmi úctyhodná postava, s nádherným smýšlením o vlastní zemi, náboženství, o lidech a světě jako takovém. Jeho černobílé vnímání světa, před kterým je ve výše uvedené citaci varováno, jsem v knize ani tak nezaznamenala, jako spíš to, že byl Amírův otec velmi hrdý a ve své hrdosti přísný člověk. Byl však vždy za každou cenu spravedlivý, nebál se postavit se za slabší a chránit je i vlastním životem. Z ostatních postav má v díle vedle Amíra největší slovo jeho přítel Hasan, rovněž velmi chrabrý a nebojácný člověk. Amír někdy využívá svého postavení a vyššího věku a Hasana si dobírá, ten jej však bezmezně miluje a udělal by pro něj cokoliv. Větší místo v knize patří dále Amírově ženě, velice laskavé a moudré, a Hasanovu synovci. Amír sám není ani zdaleka kladným hrdinou. Téměř v počátku knihy jsme svědkem jeho zbabělosti a činu pro někoho tak ohavného, že nad hlavním hrdinou zlomí hůl. Avšak veškerá dětská krutost je vyprávěna s dospěláckou moudrostí, a člověk má tak větší tendenci ji odpustit, protože ji chápe.

„Člověk, který nemá svědomí, který není dobrý, netrpí.“

Kniha je velmi dramatická, dojemná, úsměvná a laskavá. Je plná životních mouder, která nejsou podávána nijak lacině a podbízivě. Kniha nám ukazuje, jak často se člověk dostává do situací, v nichž jednoduše ví, co je správné, ale za žádnou cenu to není schopný v dané chvíli říct nebo udělat. A také to, že člověk, který dělá špatné věci, nemusí být nutně špatný člověk. Lovec draků je směs faktických informací a dramatického příběhu, který je místy sice velmi neuvěřitelný, ne však nerealistický. Některé části knihy jsou vykresleny opravdu bravurně, bohužel jsou to většinou ty, u jejichž čtení vám není dobře. Snad ale především moudrost a laskavost hlavního hrdiny způsobují, že i přes veškerá úskalí se čte kniha lehce a ráda. Je to bolestivé čtení, ale rozhodně stojí za to.

„Je moudřejší trápit se pravdou, než se utěšovat lží.“

Komentáře (0)

kniha Lovec draků recenze