Počítačové hry v plenkách... a také morální dilemata technologického pokroku v oblasti, nazývané zábavní průmysl...

recenze

Od dětství je mou velkou láskou královská hra, takže je vcelku pochopitelné, že se občas účastním (ať už aktivně jako hráč, nebo pasivně v roli diváka) šachových turnajů. Na ten, o němž se chci nyní ve stručnosti zmínit (konal se roku 1986 v Brně), si dobře pamatuji z toho důvodu, že šlo o první šachové klání, ve kterém se mezi sebou utkali nikoli lidé, ale stroje. Tedy počítače.

Samozřejmě, že v porovnání se současnými enginy, hravě porážejícími přední světové velmistry, se jednalo o předpotopní mašinky. Vzpomínám si na černé krabičky s názvem Mephisto a velké bedny značky Commodore, jejichž majitelé s napětím sledovali tahy svých miláčků. Dnes to působí úsměvně...

Není ale divné, že začínám recenzi knihy Jak obehrát železnou oponu zrovna takto? Domnívám se, že nikoli. Už tenkrát, v době hluboké totality, se totiž stávalo zřejmým, že přísloví o zlatých českých ručičkách by se dalo rozšířit i na české mozky. Technologický pokrok na Západě, kterému naše státně dirigovaná ekonomika nemohla stačit, byl impulzem pro velkou rodinu československých kutilů, aby si ledasco udělali takříkajíc doma na koleně. A týkalo se to i počítačových her.

Kniha Jaroslava Švelcha má podtitul Počítačové hry a participativní kultura v normalizačním Československu. Jde o rozsáhlou, téměř čtyřsetstránkovou studii, v níž se autor k danému tématu vyjadřuje s dokonalou znalostí věci. Ačkoli převážně odborný, je text zároveň poutavý a poučný, takže i pro mne jakožto člověka, jemuž je popisovaná problematika dosti vzdálená, šlo o mimořádně zajímavou četbu.

Těžko říct, co z toho ohromného kvanta informací vypíchnout. Zaujala mne třeba otázka přístupu státní moci k aktivitám, které pro ni mohly být potenciálně nebezpečné. A v některých případech skutečně byly, když tvůrci počítačových her do nich propašovávali protistátní motivy a dělali si legraci z tehdy vážných politických témat či režimem oslavovaných osobností. Jednalo se vlastně o specifickou formu disentu, na kterou ovšem byli komunisté krátcí, protože tomuto pozvolna se rozvíjejícímu novému fenoménu (mám na mysli jeho technickým a technologickým parametrům) nerozuměli. Navíc se tak trochu chytili do vlastní pasti, neboť (jak autor vtipně poznamenává) oficiálně se kutilství tohoto zaměření podporovalo (viz např. časopis ABC mladých techniků a přírodovědců) a tehdejší mocipáni nepředpokládali, že by se jim celá věc mohla vymknout z rukou...

V této souvislosti mne ale napadá možná trochu kacířská, ale z mého pohledu zcela relevantní myšlenka. V knize Jak obehrát železnou oponu se na jednom místě píše, že pro mnohé z těch, kdo se v dávných časech reálného socialismu vymýšlením počítačových her zabývali, se jejich koníček stal postupně jakousi drogou, které byli schopni obětovat všechno, třeba i manželství a rodinu. Dnes jsme v tomto směru o několik levelů dál a důsledky vidíme všichni. Závislosti na počítačích a digitálních hrách všeho druhu propadla většina mladé populace a věk, od kdy již malé děti paří na komplu, se stále snižuje.

Pro mne je kniha Jaroslava Švelcha (když odhlédnu od její nepopiratelné odborné úrovně) v morálním ohledu výstražným mementem a smutnou připomínkou známého faktu, že tím, co díky své inteligenci vymyslí a vytvoří, se lidé často nechají velice snadno zotročit!

Komentáře (0)