Po povolené cestě

recenze

Číst cestopisy Hanzelky a Zikmunda je dnes trochu výzva. Je důležité vědět, že doba, ve které vznikaly, nepřála svobodnému přístupu k informacím, ale s ohledem na práci pánů a jejich schopnost nacpat i do cenzorem osekaného textu informace o tom, jak to v tom zázračném světě daleko za českými hranicemi vypadá, je obdivuhodná. Hodně mi v tom pomohlo si tzv. „zrcadlit“ text ve starém, původním vydání cestopisu v souhrnném novém, kde byly ponechány jen neideologické pasáže.

Ta proměna je úžasná, ovšem musím přiznat, že text očesaný od soudružských příběhů nemá jiného vyznění než v původním vydání. Pánové Hanzelka a Zikmund totiž tyto pasáže dokázali vcelku striktně od sebe oddělit. To se však v myšlenkách dostávám poněkud dále, nejprve se podíváme, oč v knize běží.

Že v antikvariátech či v dědově a babiččině knihovně, odkud se často stěhují tyto spisy právě do antikvariátů, od dětství vídáte uprášené hřbety v dobové grafice s poetickými názvy, si upamatuje téměř každý. Já třeba ne, ale u kamarádů jsem to viděla. Já si pořídila zasněně znějící Obrácený půlměsíc s velmi zajímavě graficky řešeným přebalem (již vzácné to zboží a pohled, ne každý přežil cestu stoletím) teprve nedávno. Proslulé jsou jejich cesty hlavně po Africe a Jižní Americe, pro většinu tehdejších československých občanů naprosto nedostupné destinace. Chápu tedy, že spisy slavné dvojice mizely tehdy z knihkupectví jako nekvalitní koks v kamínkách za mínus třiceti stupňů. Jiných možností poznání světa příliš nebylo, protože v oněch dobách se hranice většinou překračovaly navždy. Ať už do jakéhokoliv světa.

Čtenáři tak měli možnost seznámit se s realitou krajin vzdálených i fascinujících a neváhali toho alespoň knižně využít. Je však otázka, jaké příběhy mezi stránkami dostali. A tím se dostávám k úvodu této recenze. Překvapivě měli šanci přečíst si v oněch časech pravdu. Jistě, doplněnou o potřebnou ideologii a tehdy to bylo bez znalosti poměrů venku pro většinovou společnost těžší rozeznat než dnes. Dnes už pasáže soudružského přátelství většina rozeznat dokáže (těm, co ne, pomáhej pánbůh) a v tom zbytku je zachycen obraz doby oněch zemí. Text je psán překvapivě poeticky a jazyk patří do dobového kontextu. Jistě, někdo může namítnout, že to psali jako budovatelský týdeník, ale z řádků vyskakuje radost z přátelství a cest a touha popsat každý detail, broučka, želvičku, vlnu na jezeře, všechno.

Co může člověku, který je za hranicemi často připadat samozřejmé, izolovanému člověku přijde neskutečné. Kolik je mezi jednotlivými zeměmi rozdílů a že ani samozřejmé věci nejsou stejné. Právě to lze najít v barvitých popisech naplněných atmosférou mnoha cest. A je to pořád hezké.

Jistě, pak si můžeme přečíst, já se zaměřila v této knize hlavně na kapitoly o Albánii, jak soudruzi postavili skvělou přehradu a jak museli bojovat proti malověrným (čti zoufalým) soudruhům, kteří nechápali, že obětovat hnusnou chalupu velké vizi sovětských inženýrů je jediné správné přemýšlení! Co naplat, že ta hnusná chalupa byl celý jejich svět a mnohdy jediné, co zbylo po milovaných rodičích, kteří pokud bohužel ještě žili, po přestěhovaní jinam často raději zašli žalem. Musí se jít stále vpřed a nehledět dozadu! Stejně jako bolestě úsměvné čtení o tom, jak soudruzi zatočili v Albánii s krevní mstou! Nezatočili. Jen si lidé počkali, až bude snadnější se k ní vrátit stejně vášnivě, jako by to udělali tehdy. Jinak zrovna tato část je mrazivá, autoři do ní propašovali vcelku zajímavě realitu „onoho“ řešení, kterou cenzoři neměli šanci pochopit a vyškrtnout.

Pak je zde ještě dlouhá pasáž o boji sovětských inženýrů s plynným vrtem či co to bylo, který stále nechce přestat unikat a hořet a jak sveřepě všichni bojují proti oné bestii, jak jim doškvařené ruce nic nedělají a jak filmaři statečně filmují jejich zápal! Je to absurdní až za roh, na druhou stranu, i tyto stránky, byť později jsou v novém souhrnné vydání logicky vynechané, přinášejí hodně cenné svědectví. Pokud čtenář je imunní vůči ideologickému pojetí a ví, jak číst mezi řádky, zjistí mnoho o reálném obrazu navštívených zemí v těch časech a jak soudruzi s kadencí buldozeru ničili a vysávali krajinu opravdu všude. Právě o to jsou pro mě tyto starší vydání zajímavější, pro tyto texty o událostech a realitě, které takto rozepsané už je problém sehnat. Je jasné, že cestovatelé neměli bianco šek, aby si mohli jet, kam chtěli. Nejenom tehdejší vízová a bumážková povinnost je limitovala stejně jako pilné oči hlídačů a informátorů. Ale z toho pásu, který jim dovolili z každé zemi vidět, vytěžili skutečně maximum.

Spisy Hanzelky a Zikmunda v těchto vydáních není nijak složité sehnat. Knihu v dobrém stavu koupíte za několik desetikorun, a i když mnozí se to snaží v rámci prodeje vydávat za sběratelský skvost postavení kupujících v rámci tohoto je dost laxní. Jejich publikace po roce 1989 jsou už v jiných kategoriích, kdy už mohli mluvit bez obav, ovšem knihy předcházející tomuto roku žádná větší vzácnost nejsou, rozhoduje maximálně stav nebo okamžitá kompletnost. Ve většině domácností to byla samozřejmá součást knihovny a nyní se stávají často nechtěným dědictvím. Nepovažuji to úplně za fér situaci, byť mě jako nepříliš movitému zájemci tato realita dost nahrává, je mi to někdy trochu líto. Ty knihy jsou stále úžasné a pokud se o některou ze zemí, ve které pánové a jejich výjimečný tým byli, zajímáte, nechte si povyprávět i od nich. Právě celé popisy včetně povinné soudružské omáčky dávají celý obraz tehdejší reality a považuji za jedno z nejcennějších svědectví vůbec.

Neváhejte taky a zkuste se ponořit do jednoho smělého cestovatelského snu, který byl vinou daně doby mnohdy zřejmě velmi hořký, který zřejmě provázely i výčitky a pokud by pánové mohli žít v jiných časech, napsali by jistě ještě úchvatněji povídání. Ale to, co tu zanechali, je úžasné, a to v každém vydání.

Možná mi někteří namítnou, že jim je co vyčítat. I když si uvědomuji, na jak tenký led se svým názorem pouštím, já jim co vyčítat nemám, naopak. Já jim děkuji za zprostředkování úžasných obrazů z neskutečných časů a za celé svědectví o době, která byla tak šílená, že si to nedokážu v celé šíři ani představit.

Tahle recenze je trochu jiná, že kniha pojednává o cestě z Prahy přes Budapešť, Bělehrad, Sarajevo, Tiranu, Skopje, Sofii až do Ankary a mnohem dál, je samozřejmě důležité. Ovšem pro mě je zásadnější popřemýšlet o vyznění celé knihy pro dnešního čtenáře. Cestopisů je totiž všude plno a každý den vznikají další. Jaké však byly za časů, kdy se paradoxně cestovat nesmělo a jak se s tím kdo vypořádal, je za mě hodně důležité. A pánové Hanzelka a Zikmund to za mě zvládli se ctí s plným využitím mantinelů, jaké jim nastavily časy, ve kterých žili.

A já jim za to tam nahoru ze srdce děkuji.

Komentáře (0)