Pérka, drátky, kolečka
recenze
Pérka, drátky, kolečka (2021)
/ hanhos
Hanka Hosnedlová
Pérka, drátky, kolečka – zní to jako dětské rozpočítávadlo, ale ve skutečnosti jde o název nové
knihy z autorské dílny Martiny Málkové, v pořadí již třetí. Knížka, kterou vydalo nakladatelství Ikar, nese podtitul Dvě sestry, jedna role, jeden muž, což i v úspoprné zkratce vystihuje daleko obšírnější obsah tohoto románu. Dá se říci, že románu ženského, i když nepochybuji, že právě tuhle knížku si rádi přečtou i muži. Nejedná se totiž o romantickou epizodku s uvzdychanými či růžově zasněnými pasážemi a cukerínovým happyendem, naopak – autorka zde využila jedinečnou zbraň - lehce zdrsněný styl s postupným odhalováním souvislostí, vygradovaným v narůstajícím napětí do nečekaného konce. Jak námět, tak zpracování a v neposlední řadě i využití řady pro mnohé zdaleka nevyřešených problematických problémů nedávné doby jsou dokladem autorčina zrání, jejího posunu v nadstavbě jisté psychologické i přijatelné filozofické roviny. V rozboru situací, vztahů a měnících se pocitů nelze textu upřít určitou hloubku, čemuž napomáhá i použitá a dobře zvládnutá ich-forma vyprávění hlavní ženské postavy. Stejně působivé jsou pak i plastické a přitom při zemi se držící popisy děje, z něhož citlivý čtenář spolehlivě vycítí, že se neodvratně blíží k zatím jen tušenému zlomu. Autenticitu zvoleného tématu nenápadně, ale přesto výrazně podtrhují i použité citace z divadelních her či skvěle zapadajících básní.
Tentokrát si Martina Málková vybrala pro svou knihu prostředí divadelní, ve kterém se pohybuje s nespornou znalostí detailů tohoto zvláštního magického světa, jeho zákulisí i vzájemných propojení, což dokáže bez příkras vstřebávat i v jejich syrové realitě. A její hlavní hrdinka, stárnoucí herečka Mína Mašlová, při nikoliv bezbolestném strhávání náplastí pokrytectví a předstírání nešetří ani samu sebe. Dokonce ani svého milovaného, o sedm let mladšího partnera Vojtu, který pro ni znamená ve stále náročnějším víru dění jistotu k opření a přežití. Jako příjemný kontrast a odlehčení k závažnosti tématu působí pak dialogy, vedené s vtipem a neopomenutelnou dávkou nadhledu, uhlazující pohodovým zklidněním ostny vyvstalých a zpočátku nezodpovězených otázek.
Ve svém vyprávění se jako v postupně odlupovaných plástech let vrací ze současnosti stále hlouběji do dob svého dětství, mládí i roků, které předcházely všemu, co právě v této chvíli intenzivně prožívá a cítí. Vyvolává si vzpomínky na svou babičku – ve své době populární herečku, na laskavého otce a starostlivou nekomplikovanou maminku, na svoji sestru Jolu, s níž společně zdědily po babičce lásku k herectví - a odtud také pochází jejich říkanka, začínající slovy titulu knihy a končící příslibem: bude ze mne herečka... A stalo se, i když Jola pak nabrala špatný vítr do plachet, Mína ji nedokázala zavrhnout a zcela vygumovat ze svého života. Její vztah k mladší sestře byl nedefinovatelnou směsicí příchylnosti, lásky, nenávisti i odpuštění.
Jako spodní nit všech systematicky rozkrývaných skutečností se Míniným zdánlivě nevzrušivým líčením vine strach. Strach z dědičnosti matčiny choroby, která komplikovala Mínin i Vojtův život a byla i příčinou matčina konce, dovede Mínu k bláznivému kroku, i tentokrát realizovanému s Vojtovou podporou. A právě to se stane otevřenou rozjezdovou plochou pro narůstající pochyby a jimi spřádané bolestné a tíživé domněnky, které nezadržitelně spějí do překvapivého vyústění...