Perfektní Xemerius, který dokáže napravit všechno zlé...

recenze

Gwendolyn to nemá vůbec jednoduché - je čerstvě zamilovaná do Gideona, který se ovšem poslední dobou chová poněkud tajuplně. Gwendolyn má ovšem plné ruce práce s dalšími těžkými úkoly - třeba se naučit ovívat vějířem, tančit menuet nebo absolvovat tajné cesty časem. Dívka si stále není jistá, komu může a nemůže věřit - až na několik osob... Může se ale stát, že se vše obrátí proti ní? A kolik je pravdy na tom, že láska nezná čas?

Jak už jsem zmiňovala ve své recenzi na první díl trilogie - Rudá jako rubín, tento romantický příběh o šestnáctileté dívce s časocestovacím genem jsem si opravdu zamilovala. Ani druhý díl mě naštěstí nezklamal...

Zaujalo mě hned to, že druhý díl začíná tam, kde první skončil, což se u trilogií vidí málokdy. Ovšem příběhu to ani trochu neubralo na úrovni - spíše naopak! Hned na začátku se objevila spousta problémů, které bylo třeba řešit a Kerstin Gier se rozhodně nepozastavovala nad vysvětlováním nějakých souvislostí. Byla jsem při čtení vtažena přímo do děje (ne jako u prvního dílu, kde se vše rozbíhalo velice pomalu) a příběh mě nepustil až do konce.

Kerstin Gier zůstala u svého stručného, jasného a mírně hovorového způsobu psaní. To může být někomu příjemné a někomu ne. Já bych se nezařadila do ani jedné ze skupin. Chvílemi mi jednoduchost knihy lezla na nervy, ale na druhou stranu přesně kvůli svému nekomplikovanému jazyku se kniha četla tak snadno a rychle.

Opět nesmím zapomenout na úžasný prolog a epilog, které už konečně začínají trochu dávat smysl (Lucy je božííí!). Přesto mi do závěrečného dílu trilogie zůstalo mnoho otázek a skrytých tajemství.

Největším kladem knihy (kromě jedné z postav, o které se zmíním za chvíli) bylo neustálé střídání akce a romantiky. To probíhalo naprosto plynule a člověk se ani nestačil divit a už se opět dělo něco dalšího. Pak jsme mrknutím oka přešli zpět na romantickou scénu, ale to už se zase honem dělo něco dalšího... Zkrátka a dobře jsem při čtení nedostala ani chvilku na oddechnutí, což mi ovšem vůbec nevadilo.

Ovšem Gwendolyn mi lezla na nervy čím dál víc. Byla protivná a cloumaly s ní hormony (a v šestnácti věděla o historii slušně řečeno opravdu málo...). Zkrátka jsem jí měla plné zuby mnohem víc než v prvním díle a do její role jsem se nedokázala skoro vůbec vcítit. Ani Gideon mě moc pozitivně nepřekvapil - svým mrmláním by si ode mě vysloužil maximálně pohlavek. Kam se poděl krásný princ z pohádky? Nemám ponětí...

Všechno ale napravil můj milovaný úžasný perfektní a skvělý Xemerius. Bez něj by byla kniha opravdu suchá a v prvním díle mi teď zpětně taky docela chybí. Zařadila bych ho mezi vůbec nejlepší a nejpropracovanější postavy, o kterých jsem vůbec kdy četla. Protože právě Xemerius mě donutil číst dál a dál a neodložit knihu ani na chvilku a jsem mu za to skutečně vděčná. Díky jeho skvělým komentářům jsem se nakonec Gwenolyn dokázala zasmát místo abych nad jejím chováním brečela...

Kdybych měla tuto knihy porovnat s prvním dílem, celkově by byla o mnoho lepší. Protože Xemerius. Ale i když to byla úžasná postava, přece jen tu nebyl pořád a v některých chvílích jsem měla chuť praštit knihou o zem (to bych ovšem nesměla číst na čtečce, že). Nakonec jsem se ve svém rozporuplném rozpoložení rozhodla pro následující hodnocení:

Kniha: 4/5
Obálka: 3,5/5

Komentáře (0)