Pátrání bez mobilů a internetu

recenze

Přes desítku let staré detektivky mají své kouzlo. Kouzlo složitosti získávání informací, kouzlo nutnosti osobního setkávání, kouzlo neveřejných životů.

O Prokopu Krejzovi velmi brzy zjistíme, že žije „staromládeneckým životem“. Proto pro mě (téměř „třicítku“) bylo rozhořčujícím zjištěním, že Prokop je osobou víceméně mého stáří. Ale jak stránky ubíhaly, musela jsem uznat, že autorka nemohla být výstižnější. Čtenář by v Prokopovi totiž rozhodně nehledal muže v nejsilnějších letech. Jeví se spíše jako starší tichý rigidní podivín, který nejen že se vyhýbá problémům, ale dokonce není téměř schopen řešit ani na první pohled banální životní situace. Nedaří se mu téměř v ničem. Neúspěchem v zaměstnáních se nezdá být zdrcen ne díky silné osobnosti, ale prostě proto, že je mu to jedno. Je si ale vědom toho, že nenaplnil očekávání, která měli ostatní členové jeho rodiny. A tento nešťastník se má pokusit objasnit rok starou smrt sestřenice Edity.

Když se Prokopovi dostane do ruky Editin deník, jehož poslední zápis se shoduje s datem Editiny smrti, chvíli se zdá, že se Prokop opět k ničemu neodhodlá a vše tak nějak vyšumí do ztracena. Edita však byla veskrze oblíbená a rázná žena, proto je Prokop nepřímo donucen se deníkem zabývat. (Těžko říct, jestli by mu Editiny poznámky nedaly spát, kdyby se nestal obětí vnějšího pletichaření.)

Zatímco popisy Prokopových zážitků jsou unylé (jako celý jeho charakter), Editin deník je osvěžením první části příběhu. Přestože sledujeme příběh zamilované mladé ženy, kniha nesklouzává k laciné romanci. Z Editina života toho víme pouze tolik, kolik potřebujeme k tomu, abychom si sami našli pravděpodobného viníka. A za tím se ženou také všichni ostatní hrdinové Vraždy v lázních Luhačovicích. Někteří opatrně a nesměle, jiní skoro bez zájmu, další bezhlavě a téměř hystericky.

Kniha má největší spád na začátku druhé půle, když se postavy přesouvají do avizovaných Luhačovic. Zatímco celou první částí příběhu bylo vyprávění Prokopa s vloženými deníkovými pasážemi, ve druhé části se vypravěči funkčně střídají a čtenář má možnost si realitu představit mnohem plastičtěji. Zdá se ale, že před samotným vyvrcholením se autorka v tomto schématu začíná trošku zamotávat a rozuzlení příběhu se zdá být až příliš překombinované.

Považuji za nutné zmínit, že detektivky nejsou mým nejoblíbenějším žánrem, proto může být hodnocení poněkud zkreslené. Kniha je napsána řemeslně poctivě, autorka se až do posledních stránek snaží budovat napětí a nechce nechat čtenáře, aby byl od poloviny příběhu spokojený se závěrem, který si po přečtení zápisků z Editina deníků nepochybně musel udělat. Celé vyprávění je ale místy poněkud zdlouhavé a zdá se zbytečně rozvláčné. Některé informace jsou dokonce několikrát opakovány. Toto negativum ale z knížky vlastně může udělat příjemné dovolenkové čtení.

Komentáře (0)