Pšouky jsou řešením všeho
recenze
Čuníkův neobyčejný deník (2017)
/ Simouš
Čuník je frajer. Vždy, všude, v každé situaci. Je tak úžasně nevinný, nevzdělaný a tak krásně selsky rozumný, milý a citlivý.
On i jeho kamarádi mají ohromné štěstí, že je z Domova pro Staré sedláky zachránili pan a paní Sandálovi, sympatičtí mladí zemědělci, kteří jsou shodou šťastných okolností „Vegatyriáni“. Čuníka charakterizují právě roztomilé zkomoleniny a (čert sám ví, jestli jsou taky roztomilé) pšouky imitující zvířata. A dlužno dodat, že zvuky dalších zvířat umí napodobovat velmi zdařile. A když sní celou bednu kapustiček, začne být Čuníkova zadnice teprve zdrojem zábavy. (Jen pro čtenáře. Zvířátka, která s ním právě sdílela stejný prostor očividně stejné nadšení nesdílela.) Pravdou ale zůstává, že správně vyladěný pšouk dokázal zachránit nejednu situaci.
Napínavou dobrodružnou zápletku a humorné momenty najdeme v nejedné dětské knize. Čuníkovy zápisky jsou ale zajímavé dalšími detaily. Čuník je prostě Čuník – proto se nepravidelně v celém deníku objevují kaňky, šmouhy a další inkoustové nečistoty. Navíc se nemůže domluvit s těmi, kteří nemluví prasečinou. Jaké štěstí, že divoká zvířata umí mluvit všemi jazyky! (Jsou takovým ekvivalentem lidských cestovatelů – setkávají se se všemi zvířaty, proto s nimi mluví a jazyky umí.)
Upřímně musím říct, že nejsem velkým fanouškem knížek psaných jakýmikoliv výraznými písmeny. Nejhorší jsou pro mě na čtení takové ty deníky, co se opravdu tváří jako deníky – s linkami, imitací ručního písma a podobně. Čuníkovy zápisky se obešly bez linek. Ufff. Písmo se snaží tvářit jako ruční, ale není rušivé. Grafickou zajímavostí ale je, že každá postava v knížce má své vlastní písmo. Ne snad že by Čuníkovi do deníku někdo čmáral! Ale když se bude mluvit o krávě, vidíte každou zmínku o ní na dvě stránky dopředu. Protože její jméno se prostě píše úplně jinak než kačerovo, jinak než krocanovo, jinak než jméno Sandálových,... I pokud budete číst knížku ratolestem (a věřte, že bavit se u ní budete všichni), mohou si v ní nečtenáři krásně hlídat, o kom už se mluvilo a o kom teprve bude.
Děkuji, Čuníku. Děkuji ti, že smolíš tyto relativně nesouvislé zápisky, že ze mě doluješ to malé nadšené dítě, které se klidně bude smát tvým pšoukovým variacím, děkuji, že jsi dokázal rozsvítit propršený den.
Snad Sandálovi vydrží a Čuníka i jeho kamarády si ještě dlouho nechají. Chci totiž číst další deník!
