Padám a již nevstanu

recenze

Existují na světě místa, která do sebe pohlcují veškerou energii, kterou jí sem lidé během věků přinesli. Nestalo se vám někdy, že jste se někde cítili hrozně, smutně a neměli jste chuť ani k tomu, abyste se nadechli?

Podobný prostor poodhalila ve svém novém románu Paula Hawkins, kterou již všichni znají pro její předchozí-zfilmovanou knihu Dívka ve vlaku. Tentokrát se jedná o Tůň Tonoucích, která do sebe nashromáždila negativum těch, kteří určitým způsobem svůj život nějak ukončili, ať už svým vlastním přičiněním anebo pomocí druhých.

Hrdinky, které autorka představila, v sobě skrývaly velkou prázdnotu, to ale ničemu nebrání, protože jim lehce porozumíme. Charaktery jednotlivých postav jsou totiž kvalitně propracovány a určitě nejen já, ale i vy si tam najdete někoho, komu budete fandit. Opomenout nesmím ani mužské postavy, protože i oni jsou určitým hybatelem toho, co se zde v minulosti a v současnosti událo.

Tato detektivka je zaměřena na emoce, ale také na vnitřní promluvy jednotlivých hrdinů, které děj posouvají dopředu. Nechybí tu ani pořádné napětí a strach, který vyvolává i vhodně zvolené prostředí zapadlé vesničky, starých domů a záhadné tůně. Dokonce jsem uvítal i kratší kapitoly, které nijak nebrzdí a přibližují nás k nečekanému konci.

*
Zmateně jsem se posadila. Podívala jsem se na obrazy naproti a zazdálo se mi, že se hýbou, takže mě napadlo: Ještě spím a nedaří se mi probudit, nedaří se mi to! Vší silou jsem se štípla, zaryla jsem si nehty do masa na předloktí a uviděla jsem opravdové stopy, ucítila opravdovou bolest. Až na tlumené šepotání řeky byl dům temný a mlčenlivý. Zavolala jsem na Lenu jménem.
Vyběhla jsem do patra a uháněla jsem po chodbě: Leniny dveře byly nedovřené a světlo svítilo. Místnost vypadala přesně tak, jak jsem ji před pár hodinami opustila – sklenice s vodou, neustlané postele ani popelníku se nikdo nedotkl. Lena doma nebyla. Vůbec tu nebyla. Byla pryč.
*

Předpokládám, že se od autorky dočkáme i jejích dalších počinů, i když nejsou z detektivního prostředí. Napsala je totiž ještě pod pseudonymem Amy Silver a mohla by trochu konkurovat Liane Moriarty, která tu romantickou, i když poměrně krutou, linku ve svých knihách taky má. S knihou Do vody jsem byl nadmíru spokojen, možná mnohem více než s Dívkou ve vlaku. Věřím, že si své čtenáře najde, už pro tu temnou stránku, kterou příběh má.

Komentáře (0)