Opilý klaun

recenze

Vladimír Menšík nebyl ve své době pouhý herec a bavič, jeho jméno bylo pojem, a i dnes se najde mnoho příznivců, kterým se svou tvorbou zapsal hluboko d srdce. Jeho hlas, postava i umělecké zaměření dokázalo pobavit a rozveselit nespočet lidí, a i po jeho předčasné smrti se dá říct, že jeho duch stále žije dál a posmrtně baví stále velké množství diváků.

Kdo však Vladimír Menšík byl doopravdy? Herec? Bavič? Nemocný člověk? Opilec…?

Po smrti se může jen těžko někdo bránit, čelit výtkám či nepravdám. O to větší radost mi udělala kniha, kterou sestavila Menšíkova žena, Olga Menšíková, z různých vystoupení televizních i rozhlasových, rozhovorů v tisku i všech možných zdrojů a sestavila je do útlé knížky vzpomínání. Protože plivanec zde není ani jeden jediný, a to i přes fakt, že ani jedna z jeho žen a rodin s ním neměla život snadný ani samozřejmý. Neskutečné pracovní nasazení, nemoc i alkoholismus nečinil z Menšíka jednoduchého člověk a spolehlivého partnera. Z knihy to lze vyčíst pouze v náznacích, než se přes výběr rozhovorů dostanete k jeho povídce Alkohol.

Z milého a veselého vypravěče je náhle zpocený a unavený chlap, který pozdě v noci sedí v baru s poslední stovkou v kapse, hledí kolem sebe s odporem a nešetří vulgarismy na adresu okolí. Přemýšlí, kde vystřízlivět, protože před dětmi a ženou se už za opilost stydí a jak si opět slibuje, že už to neudělá, jak nebude pít, jak to bude jinak… Nevydrží…

Tento temný vhled do Menšíkovy duše je nezvyklý, a i když dnes o něm najdete informace hlavně v bulváru, lze se dočíst i o jeho protialkoholické léčbě, abstinenci a opětovné prohře… Jenže není vše jen veselé, a právě ti na první pohled nejveselejší lidé mají kouty duše temnější než jiné. Život umělce byl však s alkoholem pevně spjat a ani dnes si nelze dělat iluze o něčem jiném a Menšík nebyl první ani poslední, kdo na toto doplatil. Navíc v souvislosti s vážnou nemocí a neuvěřitelným pracovním vypětím.

Kniha samotná se čte rychle, ale i když byla vydaná v roce 1998, 10 let po smrti Vladimíra Menšíka, nelze z ní necítit pachuť doby. První, sestávající se právě z různých rozhovorů a statí do různých periodik, je totiž pořád tzv. na jedno brdo. Dětství na Moravě, začátky v divadle E. F. Buriana, zkoušky na JAMU, tatínek byl proti, mám rád Sováka. A kolem toho se stále točí, sem tam nějaká historka a mlžení kolem přechodu z divadla na film. Takto cca 50 stran „povoleného“ čtení. A pak prásk. Opilý Menšík v baru bilancující nad životem i smrtí. Následně přepisy rozhlasových a televizních vystoupení a na konci několik vzpomínek. I zde se ovšem Menšík opakuje, příhody nesou společné znaky a několik příběhů je téměř shodných. Nemohl mluvit o všem, o čem by chtěl…

Povídka Alkohol byla Olgou Menšíkovou zveřejněna až po smrti Vladimíra Menšíka. Opravdu je otázkou, co by nám Menšík mohl říct dnes, bez obav, svobodně, jak by vypadala kniha jím sepsaných vzpomínek bez cenzora, bez všech těch mužů a žen nahoře, kteří přísným okem hleděli a kontrolovali. Byly by zřejmě pořád veselé, ale i trochu hořké a rozhodně ne tak jednostranné. O konci 70. let, kdy byl sňat z piedestalu televizní zábavy a odsunut do pozadí. O zničeném zdraví. O pocitech v zákulisí. O skutečném životě doma…

Vladimír Menšík se těchto časů již nedožil a vyprávění o zákulisí jeho života je předáváno už jen vzpomínkami jeho současníků a rodiny, snad někde existují i jiné osobní spisky, neveselé, ale pravdivé. Snad je ale i dobře, že nám zůstává v paměti jako veselý lidový vypravěč, který rozesmál každou společnost, vnesl trochu bláznivého do většiny svých filmů a svým nezaměnitelným hlasem i filmovým uměním zůstal v mnoha filmech, které jsou na obrazovkách naštěstí stále aktuální. I přes jeho brzký a tragický odchod je možné si tohoto umělce stále připomínat. Jako poslední film natočil „Dobří holubi se vracejí“ a uvedení filmu se již nedožil. Rozloučení smutné, ale důstojné.

Doporučuji si najít záznam jeho posledního vystoupení, za dva dny poté zemřel. Ve věku 58 let. Jedno z mála jeho vystoupení, ze kterého mrazí.

Komentáře (0)