Oni mají zbraně, my máme šampáňo! (Jiří Peňás, Echo)

recenze

Patrik Ouředník o tom, smí-li se kritizovat islám

V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty. Hodinu a půl po činu se objevuje slogan Je suis Charlie: vymyslel jej art director časopisu Stylist Joachim Roncin a hodil na Twitter, odkud se raketovou rychlostí šířil do světa. Krátce nato vychází v Lidových novinách článek Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie s podtitulem Před urážením náboženských symbolů dávám přednost laskavému humoru, ironii a polemice.

Polemiku tehdy jeho článek vyvolal skutečně docela značnou. Samozřejmě že Halík činy teroristů odsoudil, ale de facto naznačil, nebo by se to dalo z článku vyvodit, že „do jisté míry“ si za vražedný hněv teroristů mohli karikaturisté sami. K tématu se pak ještě několikrát vrátil, nejobsáhleji v textu Případ Charlie aneb Co je Západ a zda a proč chceme být jeho součástí, kde předestřel svou představu pokojného soužití s islámem, soužití, které „nezodpovědní“ karikaturisté z vyvražděné redakce vlastně narušovali.

Tři roky poté vychází knižně polemika nejen s Tomášem Halíkem, ale i s řekněme „iluzivním“ pohledem na současný islám a jeho podobu v západní Evropě. Autorem je Patrik Ouředník, autor řady knih stojících mezi beletrií a esejistikou. Ouředník žije ve Francii, takže má téma jaksi přímo na ulici před sebou. Knihu nazval Antialkorán v narážce na dávný spis Václava Budovce z Budova, který by dnes byl jistě označen za islamofobní. Patrika Ouředníka si snad nikdo islamofobem nazvat netroufne, i když ani to vyloučit nelze. Termín se používá totiž až příliš paušálně na každého kritika islámu, což je výjimečná situace v porovnání se světovými náboženstvími. Kritika křesťanství je už dávno přirozeně vnímána jako právo na výdobytek moderního Západu, zatímco kritika islámu, a to v širokém slova smyslu včetně věcí opravdu sporných, ba ostudných (postavení žen, vztah k homosexuálům), je okamžitě cejchována jako islamofobie. Islám se tak těší v západní intelektuální společnosti zvláštnímu privilegiu a ochraně. Nad islámem se drží soustavný ideologický dozor, který stíhá každého, kdo by se jej neuctivě dotkl. Má to různé důvody, mezi nimi i strach před jeho přece jen poněkud agresivnější povahou, ale v každém případě se „sémantickým kejklem“, jak to nazývá Ouředník, podařilo ztotožnit kritiku islámu, respektive islamismu, s rasismem. A tímto v současnosti největším proviněním západního člověka umlčet taky ty, kteří si především nepřejí, aby náboženská dogmata určovala chod společnosti.

To je vlastně jádro Ouředníkových polemik. Jako bytostný liberál, žijící v zemi, která se dostala asi nejdál ve schopnosti skloubit svobodu s uměním žít, se znepokojením sleduje, že tato země o své „savoir vivre“ přichází. Příčinou je nečekaný, ale už markantní tlak na to, aby se společnost přizpůsobila náboženské ideologii, jejíž nositelé přišli do země jako hosté, v níž ale nyní vystupují s požadavky, jaké obvykle hosté nemívají. Případ Charlie Hebdo je samozřejmě zcela extrémní podobou tohoto nároku (za půl roku se opakoval v Bataclanu), ale není to něco, co by se zcela vymykalo z trendu: tedy z postupného pronikání do společnosti a jejího přizpůsobování k obrazu islámského fundamentalismu.

Islám je náboženství, které se ani netají nárokem přizpůsobit společnost svým představám. Jedním z prvních požadavků je, že nemá být uráženo, haněno či trpěno. To zní oprávněně, Halík se za to plně staví: „Já si myslím, že rasa, národnost a náboženství jsou tři věci, které se nemají urážet.“ Jistě, nemají. Ouředník však upozorňuje, že právě francouzská historická lekce je taková, že člověk má právo náboženství hanit, tupit a karikovat. Svoboda rouhání je specifická forma svobody slova, jež souvisí s požadavkem kritického myšlení: není idea, která by nemohla projít zkouškou tupení a hanobení. Náboženství totiž není rasa ani národnost! Ty hanobeny být nesmějí, neboť do své kůže se člověk rodí. Náboženství je ale ideový soubor určitého pojetí světa. Můžeme k němu mít úctu, ale také nemusíme. Je to věc vkusu, na jakou podobu člověk přistoupí, však si Charlie Hebdo nekupoval každý. Je ale zcela oprávněné takové karikatury kreslit a tisknout. Po staletích útlaku a mnohdy bolestivého osvobozování (Ouředník v úvodu připomíná posledního Francouze popraveného za blasfemii, mladíka de la Barre, roku 1765 – k jeho provinění patřilo vlastnictví Voltairova spisu) se do Evropy s islámem vrací nárok na vytváření zón nedotknutelného. Od konce osmdesátých let, píše Ouředník, francouzští muslimové začali požadovat specifická – náboženská – práva. „Ve jménu halíkovské tolerance se postupem doby mlčky trpělo čím dál zjevnější porušování pravidel hry. O tři desetiletí později se situace nejen nezklidnila, nýbrž vyhrotila do dnešní podoby. Savoir-vivre se zdá být minulostí.“

Potenciální fašismus

Halík a řada dalších vynaložili ve svých textech a vystoupeních dost snahy předvést islám jako pokojné náboženství, jemuž se děje zaprvé křivda, za druhé se mu občas splaší a z řetězu utrhne nějaký mladý fanatik. Ten ale přece kouří, pije, bere drogy, žije nemorálním životem. Ouředník tady vtipně upozorňuje, že teroristé toto dělali do okamžiku radikalizace, jakmile se islamizovali, přestali s tím a do ráje vstupovali čistí. Ostentativní obhájci islámu rádi poukazují na jeho klidný, mírumilovný a slitovný charakter. Ouředník není první, kdo o tomto sdělení pochybuje, ale není kvůli tomu ještě nepřítelem islámu. Jenom by doporučoval trochu zdrženlivosti a opatrnosti. Korán a jiné svaté texty nabízejí dost důkazů ne právě stoprocentně mírumilovného poselství: Ouředník cituje pasáže vyzývající k násilí, ať již na nevěřících, nebo na ženách. Je pravda, že je najdeme i ve Starém zákoně, avšak v mnohem menším množství. V tom by ale také nebyl problém. Potíž je v té formě islámu, která korán bere jako vtělené slovo Boží, tedy doslova jako zjevenou pravdu. V takové pozici již křesťanství, až na zanedbatelné extrémy, dávno není. V islámu se však tento fundamentalismus prosadil jako hlavní proud a zasahuje také masy evropských muslimů. Jejich názory a postoje jsou tak ve velké míře velmi vzdáleny světu dnešních Evropanů. Žijí v mentálně jiném světě a není pravda, že se tomu západnímu přibližují. Pravdou je opak. Samozřejmě, že to jsou lidé jako my, ale jak píše Ouředník, který se s nimi setkává každodenně, „co se pojetí světa a společnosti týče, blízko nám naprostá většina muslimů není“. Je to vzdálenost, která se vyznačuje permanentním nátlakem na politické instituce ve jménu náboženství a „vlastních tradic“ a nezastřeným odmítáním sekulární organizace společnosti. Ouředník, který se jinak vyhýbá ostřejším formulacím a nedotýká se ani faktu demografického nárůstu, jenž je podobně hrozivý, má za to, že jde o „první etapu potenciálního teokratického fašismu“.

My máme šampáňo!

Ouředník miluje Paříž, kam patří a kde se naučil žít. Ví dobře, že k Paříži patří lidé různého původu, kteří se mísí, potkávají, milují. Jak píše v závěrečné eseji, na pozemském světě je málo věcí tolik příjemných a natolik civilizovaných jako poklidné terasy pařížských kaváren za soumraku. Takové byly 13. listopadu 2015, kdy je z klidu vyrušili bojovníci islámu a šest z nich ponořili do krvavé koupele. Následující vydání Charlie Hebdo tehdy vyšlo s karikaturou chlapíka s prostříleným břichem, z něhož místo krve prýští sekt: „Že mají zbraně? Kašlem na ně! My máme šampáňo!“

Opět se vynořil věčný refrén: „To nemá s islámem nic společného.“ Ouředník na to odmítá přistoupit. To by musel, jak píše, přistoupit na to, že plynové komory nemají nic společného s nacismem, organizované hladomory s komunismem, křižácké výpravy s křesťanstvím, náboženské války s náboženstvím. Je však jisté, že islám z Evropy a Francie již nikdo nedostane a že příští generace s ním ve stále větší míře budou žít a budou se s ním potýkat. Záleží také na tom, jak dalece se mu bude ustupovat. Džihádisté mají dva objektivní spojence: nenávistníky, kteří vidí teroristu v každém Arabovi, a „věčné svazáky a svazačky, prospěšné idioty, kteří osočují z islamofobie všechny, kdo se odváží kritizovat islám a islamismus“.

V závěru pak Ouředník uvažuje, co dělat. „Není toho mnoho,“ píše. „Vzdorovat islámskému teroru – ozbrojenému i ideologickému –, pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém…“ Jsou to slova Pařížana, jenž na rozdíl od našich teoretiků ví, oč jde. Ale poučná a prospěšná jsou i pro nás. Právě pro nás.

Komentáře (0)