Oko za "oko"

recenze

Lovec očí (2015) / evasamankova

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Jako zrcadlo odrážejí každou emoci. Radost, dojetí, smutek či strach… Ale existuje i někdo, kdo v nich hledá pouze vinu a touží je bolestivě trestat…

To poslední alespoň platí ve dvou knihách, jejichž autorem je německý spisovatel Sebastian Fitzek. V thrilleru Sběratel očí (vyšel u nás v loňském roce) se bývalý policejní vyjednavač Alexander Zorbach pouští s pomocí nevidomé fyzioterapeutky Aliny po stopách nemilosrdného vraha, který se svými obětmi hraje krutou hru na schovávanou.

Volné pokračování, nazvané Lovec očí, vyšlo v českém překladu letos, a třebaže jde skutečně „jen“ o volné pokračování o dalším očima posedlém pachateli, provázanost obou knih je natolik velká, že číst jednu bez druhé, či v opačném pořadí, znamená výrazně se ochudit o mnoho souvislostí a překvapení.

Psychopatem, který přichází na scénu v Lovci očí je špičkový oční chirurg Zarin Suker. Ten provádí ve dne ty nejsložitější operace očí, a v noci pak unáší ženy, aby jim odstranil oční víčka, znásilnil je a poté nechal odejít. Oběti bývají ale natolik traumatizované, že se nakonec vždy rozhodnou pro sebevraždu. Jen jedna ze Sukerových obětí stále žije a mohla by policii pomoci k jeho usvědčení. Jenže se psychicky zcela zhroutila…

Policisté tak znovu žádají o pomoc nevidomou Alinu Gregorievovou, jenž má pověst média. Mladá žena nakonec souhlasí a ve své vidině získává stopu k příští Sukerově oběti… Tím to ale všechno teprve začíná…

Výše nastíněné je opravdu jen malým střípkem děje celé knihy. Sebastian Fitzek se už od první stránky pokládá do příběhu s plnou vervou. Děj je nabitý akcí, překvapivými zvraty i hrůzu nahánějícími momenty (z těch na improvizovaném operačním sále snad až tuhne krev v žilách). Řazení děje do krátkých kapitol navíc podporuje už tak dynamické tempo.

Alina se ocitá ve smrtelném nebezpečí, na scéně se znovu objevuje „sběratel očí“, policii chybí důkazy a hlavní vypravěč Alexander Zorbach možná vykoupí život svého uneseného syna tím, že se sám střelí pistolí do oka…Dějových linek je několik a přece se všechny střetnou v jednom bodě.

Fitzek píše jednoduše jako ďábel - čtenáře převeze jak v prologu, který je nahrazen „Varováním“, tak i v samotném epilogu. A mezi tím vším si s ním pohraje jako kočka s myší.

Za thrillery bývá označováno leccos. Ne všechny ale nakonec bývají takové, za jaké se vydávají. U nás stále spíše neznámý Fitzek s přehledem strčí do kapsy některé žánrově slavnější kolegy. Právě takto má vypadat ten správný thriller. Všem milovníkům napětí vřele doporučuji.

Komentáře (3)

Přidat komentář

---