Okna vesmíru stále dokořán

recenze

Představovat spoluautora a zároveň „hlavního hrdinu“ této knihy snad netřeba. Tedy alespoň střední a starší generaci ne. Jiří Grygar se i přes svůj požehnaný věk aktivně věnuje svému oboru, jímž je astrofyzika, a zároveň jej velmi svědomitě popularizuje formou přednášek pro veřejnost a publikační činností. Do této snahy patří i kniha rozhovorů se Štefanem Hríbem, šéfredaktorem slovenského časopisu Týždeň.
Je to kniha útlá určená čtenářům „začátečníkům“ dosud nepříliš obeznámeným s problematikou astrofyziky a kosmologie. Obsahuje tři rozhovory, které mezi protagonisty proběhly v rozmezí pěti let. Hríb se staví do pozice „nepoučeného“ tazatele a pokládá vcelku prosté dotazy zaměřené na základní fungování vesmíru. Myslím, že to jsou dotazy, které by většina nepoučených zájemců chtěla Grygarovi položit, pokud by měla příležitost a „odvahu“.
Náročnost rozhovorů stoupá od prvního k poslednímu.
První rozhovor pochází z roku 2010 a obsahuje spíše otázky zaměřené na kosmologii – na vznik a vlastnosti vesmíru, na rozdíl od třetí kapitoly – rozhovoru z roku 2015 -, který se zabývá týmž tématem, avšak otázky i odpovědi na ně jsou poněkud sofistikovanější než v rozhovoru z před pěti let.
Prostřední rozhovor z roku 2013 je pojat jako putování vesmírem. Grygar v něm hraje roli pomyslného průvodce Štefanu Hríbovi a na své cestě se postupně zastavují ve Sluneční soustavě, v Mléčné dráze, aby dorazili k neexistujícím hranicím vesmíru.
Všechny tři texty jsou velmi příjemné. Nepoučeného čtenáře neodradí, ale (snad) přitáhnou k tématu. Čtenář pokročilejší, pokud projeví trochu nadhledu, si může vychutnat stále jasné a bezesporu dobře formulované odpovědi Jiřího Grygara, v nichž je patrné, že ústřední témata knihy – charakteristika vesmíru a Velký třesk – jsou popsány teoriemi pro něho ne zcela a bezezbytku akceptovatelnými. Grygar stále hledá vědeckou pravdu a stále má okna vesmíru dokořán.
Nutno zdůraznit, že odlehčený styl publikace dotváří grafické řešení, jehož klíčovým prvkem je vždy několik přechodových černých stran obsahujících zčásti doznívající bílý text končící kapitoly, jenž se na černém pozadí vyjímá jako hvězdy na noční obloze, následovaný jednoduchou stylovou pérovkou, která je vzápětí vystřídána „hvězdami“ kapitoly nové.
Poněkud mne zarmoutilo technické provedení knihy, neboť i přes mé velmi šetrné zacházení lepená vazba nevydržela zhruba třídenní manipulaci a povolila. Řekl bych, že knihy tohoto druhu by měly mít delší trvání.

Komentáře (0)