Oh Bože, Eleonora…

recenze

Vášnivá a nespoutaná - Osudy královny Eleonory (2013) / Bolkonská (810 views)
Oh Bože, Eleonora…
Evropské dějiny mám hodně ráda, jednu dobu jsem dokonce něco studovala, středověk. Nadšení mi vydrželo dodnes. Iluze ne – dějiny jsou vždycky dějinami toho, kdo je vypráví. Ten totiž rozhoduje o tom, co zaznamená a co vynechá. Nebo co třeba vyvodí z dostupných materiálů, aby zaplnil mezery, kterým se v dávnějších dobách prostě nemůže vyhnout.
Co chci říct – ani studie uznávaných historiků nejsou dokonale objektivní. Je to vyprávění, je to vždycky svým způsobem román. Proto teď nehledím křivým okem na ty, co si skutečné příběhy berou za své a zpracují je do takzvané fikce. Protože fikce by to byla tak jako tak.
Tak jsem nedělala drahoty ani v případě Vášnivé a nespoutané, přestože název dělá, co může, aby člověka od čtení odradil. (Abychom si rozuměli, já určitě jsem duší romantik, ale u mě se to nepojí se čtením červené knihovny a takových věcí…)
Eleonora Akvitánská. Jedna z nejmocnějších postav dvanáctého století. Neříkám žen, říkám postav. Protože i muži se jí v mnohém sotva vyrovnali. Jasně, mnohého dosáhla svým šarmem, diplomaticky řečeno. Svými fyzickými danostmi. Faktem svého pohlaví. Na druhou stranu se jí ale nedá upřít, že toho krom vlastního těla bylo víc, co dokonale ovládala a dokázala využít ve svůj prospěch.
Protože ze sekretářky na asistentku se možná dá povýšit příležitostným stykem na pracovním stole, ale taková dostaveníčka z francouzské královny královnu anglickou nejspíš neudělají.
Věděla, co chce, a šla za tím. Na počátku určitě stála vášeň, ale ovládla ji rozumem.
Neřekla bych o sobě, že jsem feministka, nicméně postavy jako třeba Ninon de Leclos se mi hodně líbí. Kristýna Švédská ne, byla ošklivá, ano, tak prostý důvod k tomu mám. Eleonora Akvitánská mi z této knížky moc sympatická není, přesto jsem to přečetla za dva večery. Má to totiž ještě něco jiného, co vám třeba anotace vůbec neprozradí.
Eleonora má totiž sestru. Úplně nevýraznou, podružnou, nedůležitou sestru. To, jak nedůležitá je, nám už na prvních padesáti stranách autorka několikrát pečlivě zopakuje – to jsem trochu koulela očima, ale pak mi to došlo. Někam to směřuje. Eleonora Akvitánská má totiž plán, a ten plán se začne hroutit, a jediný, kdo to může zachránit, je milovaná sestřička.
Zatímco královna, s břichem jako balón, leží v skrytu chladných středověkých komnat, čeká na anulaci svého manželství a snaží se utajit své těhotenství, jež by konečné rozhodnutí určitě zvrátilo v její neprospěch, sestřička si navléká královské roucho a pochoduje na veřejnosti v roli Eleonory. Z ošklivky se před očima Evropy stává ta obávaná, zbožňovaná i nenáviděná královna. Eleonora se cítí v ohrožení.
Z tohoto popisu to vypadá na dost přízemní souboj dvou žen, co si vjedou do vlasů, ale je to trochu víc a rozhodně hezky napsané. V závěru pak červená knihovna a relativně šťastný konec, což bych jistě oželela, na druhou stranu vás to určitě nepřekvapí, vzhledem k žánru.
Prostě – pro ty, co čtou historické romance, tato kniha určitě nebude zklamáním, a pro ty, které baví evropské dějiny, je to taky dost zajímavé čtivo. Musím dát tři hvězdy, aby to jinak v mém hodnocení nestálo na úrovni klasiků a obecně knih současných, ale nesporně lepších, ale to na věci nic nezmění – zhltla jsem to vděčně.

Komentáře (0)

kniha Vášnivá a nespoutaná - Osudy královny Eleonory recenze