Odporný příběh, který chcete dočíst

recenze

Mapa kostí (2019) / katy238
Odporný příběh, který chcete dočíst
Knih na téma druhé světové války vyšlo mnoho, některé se drží reálných vzpomínek a zážitků s historickou i faktickou přesností, jiné přistupují k tématu volněji. A pak jsou autoři, kteří se nebojí na konci knihy naspat, že si museli přizpůsobit dobové reálie do kontinuity příběhu, ale to nic nemění na faktu, že všechno se stalo.

A jedním z takových je právě Jane Yolen v Mapě kostí. Příběh sourozenců Gittel a Chaima, dvojvaječných dvojčat. Nemluvný Chaim a vždy výmluvná Gittel se od narození vzájemně podporují a bez druhého neudělají ani krok. Co chybí prvnímu, vynahrazuje druhý. Jenže jsou věci, jaké vynahradit nejdou.

A to je přesun z jejich domu i s rodiči do ghetta v Lodži, kde je nečeká nic než trápení, hlad a neustálý strach. Proto jejich rodiče dospějí k závěru, že musí odejít. A to co nejdříve. Osud jim však do cesty postaví výzvu v podobě německých židů, rodiny Norenbergovy a jejich dětí, Sofie a Bruna. Útěk se tak stane záležitostí kolektivní, okolnosti však rodiče oddělí od dětí a ty se musí probíjet válkou sami, jen s pomocí partyzánské skupiny. Netrvá ovšem dlouho, a děti se dostanou přesně tam, před čím se je jejich rodiče snažili ochránit.

Před brány tábora obehnaného ostnatým drátem. Nad kterou je pomyslná jednosměrka…

Příběh je vyprávěn v třetí osobě z pohledu Chaima, je však protínán vzpomínkami přeživší dospělé Gittel. Některé z postav náhle zmizí a do konce příběhu už se o nich nic nedozvíte. Čtenáře to může rozčilovat. Co se s ním stalo, kdy se objeví a jak se to vysvětlí?

Jako ve válce. Lidé mizeli a vysvětlení nikdy nepřišlo, stejně jako oni. A to bylo a dodnes je odporné.

Chaim s Gittel však kráčejí stále dál bez tušení, co je čeká, kam dojdou a kde jsou jejich milovaní. Mají jistotu jen jeden v druhém. Příběh plyne nenásilně, přerušován jen Gittelinými popisy dětství, dospívání a svými pocity s odstupem let, Chaim ukazuje svou mysl takovou jaká je a skládá svůj strach do básní, aby přežil. Tvrdou práci, odloučení, strach o sestru.

Kniha je strohá na emoce, popisuje peripetie sourozenců a čtenář si až po chvíli uvědomí, v čem se děti pohybují a do čeho jsou nuceny. Jak snadné je je zabít a nikomu nebudou chybět. A to je odporné.

A to je další důležitá poznámka v knize. Není vhodná pro slabší povahy. Části o ghettu v Lodži a o útěku s partyzány ještě nezacházejí do největších hrůz, poslední část týkající se tábora nucených prací již není tak příznivá ke čtenáři a popisy osudu dětí jsou hodně naturalistické. Jenže i to se dělo a není vhodné to míjet. I když to bylo odporné.

Mapa kostí je důležitá kniha, byť románové zpracování historických událostí, které se nebojí přiznat jisté nepřesnosti, ale také se nebojí přiblížit onu dobu s nepříjemnými detaily. Vnitřními pocity. S hnusem i nadějí. Kdy žijete příběh s jeho hrdiny a nechcete pro ně další hrůzu, která je za rohem, ale zároveň víte, že to přijde a prožijete to s nimi.

Gittel a Chaim Vám přirostou k srdci a chcete pro ně něco lepšího, než válku a strádání, ale to nejlepší, co pro ně můžete udělat je prožít jejich příběh s nimi. A díky jejich naději přečkáte i všechny hrůzy.

A to je krásné. I přes všechnu odpornost války.

Komentáře (0)

kniha Mapa kostí recenze