Od Newtona po kvantovou gravitaci

recenze

Černé díry a zborcený čas (2004) / Lector

Tuto knihu nakladatelství Mladá fronta vydalo v době, kdy to s populárně naučnou literaturou myslelo upřímně, takže si laskavý čtenář udělá představu o jejím stáří. Hned v úvodu musím napsat, že se domnívám, že tento titul dle mého soudu patří mezi to nejlepší, co v češtině vyšlo v oblasti popularizace obecné teorie relativity a její aplikace na atraktivní fenomén černých děr.
Kip Thorne patří mezí přední světové odborníky na gravitaci a má velký podíl na nedávném objevu gravitačních vln. Je to člověk, který je schopen za jízdy v autě z hlavy počítat relativistické rovnice a přesto (nebo právě proto) dokázal vytvořit tak poutavou knihu.
Kniha „Černé díry a zborcený čas“ byla sepisována v osmdesátých letech a vyšla v roce 1994. Mnohé z jejích myšlenek jsou dnes překonány či alespoň pozměněny a upraveny, neboť teoretická fyzika je vším možným jen ne ustrnulou vědou. Na atraktivitě knihy a její užitečnosti to však vůbec nic neubírá.
Zjednodušeně řečeno jde o knihu, kterou lze označit jako almanach výzkumů na poli gravitace, konkrétně na poli obecné teorie relativity a jejím prolínání s kvantovou mechanikou, čehož dítětem je kvantová teorie gravitace.
Kniha je napsána velmi citlivě s ohledem na čtenáře, který se v oboru neorientuje. Začíná zlehka a zábavně – sci-fi „povídkou“, která má u čtenáře vzbudit ten správný hlad po informacích a zbavit ho ostychu před fyzikou. Poté jsou postupně, krok za krokem, servírovány jednotlivé chody této opulentní hostiny. Předkrmem je pohled na fyziku před Einsteinem, pohled na newtonovskou fyziku, teorii elektromagnetismu – zkrátka a dobře nástin stavu, v němž se fyzika nacházela, než přišel ON.
Dalším chodem je seznámení s principy speciální teorie relativity, což v kontextu knihy slouží jako úvod nezbytný pro pochopení složitějších pasáží o obecné teorii relativity. Ta je do „děje“ zatahována postupně a v podstatě se tak odehrává chronologicky. Tak, jak do děje vstupovala v hlavě svého tvůrce. To přináší dvě výhody: zaprvé čtenář postupuje od jednoduššího ke složitějšímu a zadruhé jde o historický exkurz, který je sám o sobě velmi zajímavý. Za zmínku např. stojí popis stylu práce významných světových týmů včetně sovětského a popis komunikace mezi tehdejší západní a sovětskou vědou. Velmi zajímavá je také například odbočka k matematickému modelování fúzních bomb, což se vzápětí uplatnilo při modelování hvězd a jejich geneze.
Vzápětí po teorii relativity je servírován hlavní chod: černé díry. Postupně, počínaje úvahami na základě prvních výpočtů, které Einsteinovy rovnice přinesly krátce po svém zveřejnění před sto lety. A téma začíná košatět v závislosti na tom, jak jsou popisovány nové a nové aspekty (nutno podotknout, že teoretického) výzkumu černých děr.
Vše končí úvahami o postrachu mnohých teoretických fyziků a matematiků – singularitách v centrech černých děr. A zde se Thorne ve svém vyprávění zastavuje a posmutněle přiznává, že matematické dovednosti tehdejších fyziků neumožňují dále rozvíjet matematický aparát teorie kvantové gravitace, kterýžto je cestou k pochopení dějů ukrývajících se i těm nejlepším lidským přístrojům.
Konec knihy je jako pomyslná třešnička na dortu věnován úvahám o červích dírách a fyzikálních aspektech jejich možného využití pro cestování napříč prostorem i časem.
Thornova kniha působí masivně – pět set stran o teoretické fyzice může odradit. Není však třeba se obávat. Kniha nabyla na objemu díky autorově snaze vše velmi pečlivě vysvětlit. Velkou důležitost připisuje i popisu geneze důležitých myšlenek a konceptů, což je chvályhodný skutek, který se v obdobných knihách příliš často nevyskytuje.
Text je doprovázen velkým množstvím vysvětlivek, doplňujících textových rámečků a ilustrací, které jsou velmi názorné.
Thorne je po celou dobu velmi seriózní a i „lechtivá“ témata na konci knihy popisuje s velkou vážností.
Knihu lze bez uzardění doporučit všem, kteří se o toto téma zajímají.

Komentáře (5)

Přidat komentář

---