O kom může člověk prohlásit, že ho doopravdy zná?

recenze

„Někteří lidé si nenávist jednoduše zaslouží a je jedno, jestli je znáš, nebo ne. A když už jsme u toho, o kom může člověk prohlásit, že ho doopravdy zná?“

Co když jste provedli něco tak strašného, že kvůli tomu přestanete být sami sebou?

Dylan je prodavač. Do práce v obchodě se zdravou výživou jezdí autobusem. Je samotář a občas skládá básně. Rád chodí ve své polední pauze psát a relaxovat do parku. Den za dnem se v jeho parku u jezírka objevuje i malý ušmudlaný chlapec. Kdo je a co tam dělá? O Dylanově současném životě se toho dozvídáme mnoho. Co ale dělal dříve, kde vyrostl a kdo jsou jeho rodiče? O tom nám neprozradí ani slovo a postupně se před námi začíná odehrávat příběh poměrně děsivý tím, že zřejmě nebude až tak neobvyklý.
Dylanovi nedá malý chlapec z parku spát, přemýšlí nad ním neustále, ale nikdy se s ním nepokusil ani promluvit. Zvrat přichází ve chvíli, kdy na chlapcově paži spatří krev a on se potom další dny parku neobjeví. Dylan začíná pátrat na vlastní pěst. Jeho posedlost ho přivede až ke zchátralému domu na samotě a seznámení se zvláštním cizincem. Oba se stanou svědky domácího násilí na dítěti a rozhodnou se zasáhnout. Co mají oba muži společného? Kdo je oběť a kdo viník? A kde je chlapec z parku?

Kniha má 5 částí, je rozdělena do 72 kapitol, některé z nich jsou uvedeny úryvkem z básně Chlapec v parku. Kapitoly jsou psány z pohledu Dylana, ty jsou zpočátku poměrně jasné. Jiné ovšem ukazují pohled doktorky Lavrentisové, psycholožky ve zdravotnickém zařízení v Kalifornii, které čtenáře pomocí nahrávek ze sezení seznamuje s vězněm jménem Joseph. Ten je ve vězení za spáchání vraždy. Kdo to je a koho vlastně zabil?

Na některé otázky ovšem není úplně snadné odpovědět. Myslím si, že pokud je čtenář vnímavý, záhy pochopí, jakým směrem se příběh Dylana i neznámého chlapce bude ubírat. Některých odpovědí se ale nedočká ani v samotném závěru. Autor se ve své knize pouští do velmi nepříjemných a ožehavých témat, jako je domácí násilí, konkrétně týrání dětí, duševní poruchy či klasická otázka viny a trestu.
Podle mě je příběh velmi zajímavý, ale trošku mu uškodila jeho délka, především kapitoly, ve kterých Dylan dlouze popisuje své všední dny a myšlenkové pochody. Pokud nemáte se žánrem psychothrilleru velké zkušenosti, knihu vřele doporučuji. Pokud jste ale vášnivými čtenáři, možná budete na konci knihy lehce zklamáni. Nicméně v obou případech vás kniha svým tématem nemůže nechat chladnými. A bohužel si myslím, že nejeden čtenář si při čtení bude muset vybavit i své vlastní dětství…