O knize v jiné knize

recenze

Zajímavá zmínka o Táboru svatých je v knize Douglase Murrayho Podivná smrt Evropy v kapitole Temné umění (str. 111-117):

Novela ne zcela neznámého autora cestopisů Jeana Raspaila pod názvem Tábor svatých se okamžitě po vydání v roce 1973 stala bestselerem. Její genezi popisuje autor následujícími slovy. Tento kultivovaný a světa znalý spisovatel jednoho rána hleděl z okna svého domu na pobřeží Středozemního moře a přepadla jej podivná předtucha. Svým vnitřním zrakem pozoroval, jak k pobřeží připlouvají čluny přeplněné zuboženými lidmi s vyhublými hnědými a černými dětmi, předvoj nekonečných zástupů pátrajících po nějakém nechráněném místě, kudy by se dalo proniknout do unaveného a přesyceného Západu. „Měl jsem je přímo před očima a uvědomil jsem si, jaké neřešitelné morální dilema pro nás představují. Pokud je přijmeme, tak nás zničí, pokud je odmítneme, zničíme my je.
Spisovatel strávil psaním osmnáct měsíců a popsal budoucí Francii a Evropu pod náporem masové migrace z třetího světa. Vlnu spustí rostoucí přelidnění, zoufalá chudoba třetího světa a prudký pokles populace, jež žije v relativním blahobytu na starém kontinentě. Milion lidí vyrazí ve člunech na moře a další miliony vyčkávají, jak výprava na francouzskou Riviéru dopadne. Z diplomatických ohledů, jak Raspail později přiznal, neumístil migrační flotilu na pobřeží Afriky, ale do indické Kalkaty.
Pozoruhodný je začátek knihy. Postarší distingovaný profesor poslouchá Mozarta a z okna pozoruje přistávající masu. Je sám, obyvatelé pobřeží dávno uprchli. V obývacím pokoji se náhle zjeví mladík divokého vzezření a nadšeně jásá nad záborem a budoucností v nové zemi. Na profesora vyštěkne: „Co tady ještě očumuješ, nad čím přemýšlíš, na to je pozdě. Vypadni!" „Asi máš pravdu," odpoví starší pán klidně, „můj svět dnešní ráno nejspíš nepřežije, rozhodl jsem se ale, že si ještě dopřeju malou radost v jeho posledních chvilkách. Vytáhne revolver a mladíka zastřelí.
Katalyzátorem Raspailova příběhu je oznámení belgické vlády, že přijme hladové děti z Indie. Brána belgického konzulátu v Kalkatě se ale pod náporem zhroutí a vláda se marně pokouší rozhodnutí zvrátit. Konzula ušlape rozvášněný dav, z něhož se vynoří znetvořená postava vůdce, který vyhlásí pochod psanců třetího světa na Evropu. „A ze všech koutů světa se národy shromáždí a je jich jako písku v moři, zaplní celý obzor, obklíčí ležení svatých i milované město..." Text vychází ze Zjevení svatého Jana, 20. kapitoly a je mottem celé knihy.
Je to vskutku nepříjemná četba. Mesianistický vůdce zástupů na pochodu do Evropy má odporný charakter, znetvořený obličej i tělo a živí se exkrementy. Groteskní je i popis chování zpustlého, vyhladovělého davu. Francouzská kritika knihu samozřejmě halasně odsoudila za rasismus. V jedné věci má ale autor pravdu - jakmile se migrační vlna dala do pohybu, nebyla ji evropská společnost schopna zastavit.
Před nadcházející hrozbou se v románu hroutí instituce francouzské republiky, nikdo neví, jak se k invazi bezbranných lidí, kteří co nevidět přistanou na pobřeží, má postavit. Politici se ztrácejí v bezobsažných debatách neschopni něco navrhnout, potácejí se mezi dvěma extrémy, zda ubožáky přijmout, nebo poslat ke dnu. Když se ale přece jen odhodlají a armáda dostane příkaz zasáhnout, generálové odmítnou čluny torpédovat. Církevní představitelé si sypou popel na hlavu za svůj blahobytný životní styl a žádají otevřené hranice, mediální celebrity se předhánějí v nadšení nad ohromnou příležitostí, jakou příchozí Francii přinášejí. Raspail si nepochybně uvědomil, že každé jiné rozuzlení by přijetí díla přitížilo, a proto nechá čluny bez nejmenšího odporu obyvatel přistát.
Francouzští kritici vytvořili kolem bestseleru hradbu mlčení. Nakonec sice vyšlo mnoho překladů po celé Evropě, ale téměř bez výjimky jen v malých antiimigračních nakladatelstvích. Přesto něco z této antiutopické vize zanechalo v evropském povědomí stopu. Navzdory jejímu nakladatelskému osudu a jednomyslně odmítavým recenzím dva spisovatelé v americkém časopise The Atlantic v roce 1994 o Raspailově děsivé dystopii napsali, že „žádné literární dílo druhé poloviny 20. století nezneklidňuje tolik jako právě tato kniha". Lze dodat, že má i nepříjemnou vlastnost bublat pod povrchem a občas se znovu vynořit.
V časopise Le Figaro Magazíne se Raspail nečekaně v roce 1985 k tématu své knihy vrátil, tentokrát s respektovaným demografem Gérardem-François Dumontem v článku Bude Francie v roce 2015 ještě francouzská? Titulní strana magazínu zobrazovala národní symbol Mariannu v muslimském šátku a text varuje, že francouzská kultura je neomezovaným příchodem přistěhovalců a jejich vysokou porodností ohrožena.
To bylo sousto pro francouzský establishment! Politici se předháněli, aby článek veřejně rozcupovali. Ministryně sociálních věcí Georgina Dufoixová prohlásila, že jí text připomíná nejdivočejší nacistické teorie, ministr kultury Jack Lang nazval časopis orgánem rasistické propagandy a názor autorů označil za směšný. Premiér Laurent Fabius vysvětloval poslancům, že se „imigranti podstatnou mírou zasloužili o bohatství Francie, a ti, kteří dnes manipulují s demografickou statistikou, jednají proti národním zájmům". Dufoixová okamžitě vydala odhad ministerstva, aby dokázala, jak přehnané jsou projekce demografického růstu muslimů podle Raspaila a Dumonta, protože nepředpokládají snižující se porodnost přistěhovalců v příštích generacích. Oba autoři se ale dopustili jiné chyby, vycházeli ze stabilního počtu příchozích 59 000 ročně podle roku 1985. Oficiální statistika brzy ukázala, že žadatelů o azyl už za čtyři roky přibylo, roční průměr se zvedl na 62 000 a počet se trvale zvyšoval, takže v roce 2006 už dosáhl výše 93 000 a v roce 2013 činil dokonce 235 000 osob. Během posledních osmi let zvýšila imigrace počet obyvatel o 2,6 milionu. Nejkontroverznější byla ale předpověď autorů, že se většinovým náboženstvím Francie stane do roku 2015 islám.
V úvodu nového vydání své knihy v roce 1985 se autor znovu zamýšlí nad morálním dilematem, před nímž stojí společnost v jeho obrazu budoucnosti — zda bránit hranice před invazí ubožáků: „Co dělat, když trváme na své lidskosti, odmítáme rasismus, a zároveň tak jako všichni lidé a všechny národy máme svatou povinnost zachovat si ve jménu minulosti a budoucnosti svou identitu?"
Náhoda tomu chtěla, že v roce 2001 přeplněné plavidlo s kurdskými uprchlíky z Iráku přistálo na pláži pouhých 50 metrů od Raspailova domu, kde před čtvrt stoletím sepisoval svou knihu. Tak jako v jeho vizi se z lodí vyhrnuli na pláž a rozběhli se klepat na dveře místních obyvatel. Nápor 1500 lidí už tak trochu připomínal invazi. Teprve po třetím vydání a po deseti letech média připustila, že autor měl přece jen v něčem pravdu. Šestaosmdesátiletý spisovatel byl pozván do televizního programu a v překvapivě přátelské atmosféře mohl podotknout, že už ta jeho kniha není přece jen tak kontroverzní a že přistání Kurdů lze považovat za náznak jeho předpovědi. Nicméně uznal, že jeho vize flotily s milionem migrantů byla opravdu divoce přehnaná. „Takový nápor jsme tedy skutečně nezažili." To se ovšem psal teprve rok 2011.
Ta kontroverzní a odmítaná vize Jeana Raspaila existovala v povědomí národů Evropy už dávno před krizí roku 2015. Dříve než každodenní zpravodajství zasáhly reportáže o přistávajících člunech přeplněných migranty z třetího světa a záběry dlouhých zástupů mladíků na pochodu, vyhmátl spisovatel potlačovanou obavu, která se netýkala jen Francie. Vždyť po celá desetiletí se politici a osobnosti kultury tvářili, že mají všechno pod kontrolou, a s pohrdáním se vyjadřovali o strachu z neomezené imigrace.
Ať už si to politici uvědomují, nebo ne, za každoročně se zhoršující situaci nesou vlády odpovědnost, a to bez ohledu na své politické zabarvení. Oficiální statistiky ve Francii i jinde zakrývají, že počet cizinců ve Francii rapidně roste, přičemž využívají zákon, jehož smyslem bylo zabránit opakování praktik vichistického režimu. Zákon schválený před padesáti lety zakazuje shromažďování údajů o etnickém a náboženském složení obyvatel. Na začátku tohoto století zákaz sice o něco zeslábl, ale vyhodnotit čísla a pokusit se o demografickou prognózu je ve Francii na výsost citlivá záležitost. Protože se zde nachází nejpočetnější a nejrychleji rostoucí komunita muslimů v Evropě, málokterý demograf by se odvážil publikovat křivku jejich početního růstu. Byl by okamžitě napaden z podpory nacionalistů. Vždy se najde nějaký profesionál z konexemi jako Hervé Le Bras, jenž v případě opatrné prognózy Michèle Tribalatové napsal, že je miláčkem Národního sdružení, a zničil její profesní reputaci.
Pokud se to týká imigrační statistiky, nemluvě o demografické projekci, tak ve Francii se s fakty zachází jako s plastelínou. Není divu, že se lidé mnohdy raději spoléhají na to, co vidí kolem sebe. Raspail a Dumont se sice nestrefili a v roce 2015 se islám nestal většinovým náboženstvím, ale výsledky průzkumu Ipsos uveřejněné v liberálním magazínu L'Obs 4. února 2016 ukázaly, že se 33,2 procenta žáků základních škol hlásí ke křesťanství a 25,5 procent k islámu. Nikdo soudný nemůže pochybovat, že islám má vítr v plachtách. Ještě smutnější bylo zjištění, že své náboženství považuje za důležité pouhá čtvrtina pokřtěných katolíků, polovina nemuslimů a celých 83 procent muslimů.
Od Raspailovy dystopické vize uplynula dlouhá doba a jeho předpověď jednoho milionu přistěhovalců byla dávno překonána. Flotily malých lodí neustále připlouvají a dávno před krizí bylo možné předpokládat, že oficiální statistika legálních imigrantů kolem 200 000 ročně znamená stejný počet těch nelegálních. Úředníci soukromě přiznávají, že jediným důvodem, proč není počet podstatně vyšší a v poslední době nedosahuje německé úrovně, je mizerná reputace francouzské společnosti, migranty považované za rasistickou a nepřátelskou. Vypadá to, že v těžkých časech taková pověst není ani levicovým politikům zcela proti mysli.
Marianne zatím ještě muslimský šátek na hlavě nemá, ale některé hrůzné události už trumfly i Raspailovu představivost. Nikdy by jej nenapadlo, že by muslimský kapitán nařídil hodit křesťanské pasažéry přes palubu nebo že dva kluci podříznou uprostřed mše krk knězi a vláda jednoho nedělního rána v roce 2016 povolá ozbrojené těžkooděnce na ochranu katolíků při bohoslužbě v národní katedrále s hroby francouzských králů. Jak vidno, i ti největší proroci zkázy podcenili budoucnost.

Komentáře (0)