O čem baletky nesní ani nemluví
recenze
Baletky (2020)
/ BlueMind18
Autorka v knize zpod vrstev svého vědomí (či podvědomí) vytáhla hlas svého dávného pubertálního já, oživila jej a nechala jej odvyprávět příběh o dospívání v elitní pražské baletní škole a lehce jej okořenila o setkání s utajovaným bratrem a následně tedy sestrou.
Pokud jde o baletní školy zde vykreslené jako instituce teroru a mučení, kde velký nárty jsou alfa a omega kariéry budoucích baletek a perfektní postava tvoří nekonečno, a proto se kolem váhy budoucích baletních adeptek koncentruje veškerá pozornost, není mi moc jasné, proč cepování (případně týdenní vážení) budoucích baletek v předmětech, které jsou pro jejich budoucí profesi důležité (a matematika, biologie nebo jazyky to opravdu nejsou), někoho tak překvapuje či pohoršuje (nepočítám v to kauzu „pedagožky“ Baltazarové popsaný na straně 34, která by byla pohromou pro každou školu a její studentky/studenty pro neomalenost a nulovou emoční inteligenci). Jasné je, že biologickou výhodu v této profesi mají drobné menší holky s rychlým metabolismem, ostatní to dohánějí brutálními dietami, cigaretami, projímadlem, případně drogami (viz např. kapitola Perníkoví spolužáci). To určitě není hezká stránka pravdy o křehkém zjevu subtilních baletek. Každý si asi musí uvědomit, že baletka, když to řeknu natvrdo, není nic jiného než „vysoce luxusní zboží s velice omezenou dobou trvanlivosti“ a jako takové si musí zachovat a udržovat žádoucí parametry, tj. extrémní křehkost /hubenost (žádný prsa, žádný zadek), ohebnost a nadto si osvojit i neuvěřitelné sebeovládání (str. 72, 73). Na jevišti se přitom může mihnout jen krátce (viz případ Ančiny mámy, která odtančila vedlejší duety v Praze, pár hlavních sól mimo Prahu, pak skončila na baletní škole a nakonec jako vrátná ve fabrice; str. 60), protože baletní škola jich zřejmě nabírá asi více, než kolik se jich ve skutečnosti jako baletky profesně uplatní (str. 110). Nelze totiž předem predikovat, kolik přijatých nakonec odpadne, ať už z jakéhokoli důvodu (třeba pro zhuntovaná kolena – viz případ Dominiky – str. 64, 89). Mít vlastní názory či vyjadřovat jakékoli pochybnosti není také zrovna žádoucí (viz případ Evy – str. 50), ale v tom se baletní škola bohužel příliš neodlišuje od jiných institucí. Za vstupenku do záře reflektorů na jeviště se zkrátka platí vysoká cena. Jasné je, že pro život mimo umělecký, divadelní svět baletní škola své absolventky opravdu nepřipraví (viz str. 106). Někomu to může připadat jako objev.
Proč asi jsou v rámci přijímacího řízení zkoumáni i rodiče budoucích baletek, tj. kolik váží či měří? To, že tito účelově lžou (viz strana 15 – „Musela jsi projít tři vyřazovací kola a lékařskou prohlídku, než tě vzali. Tvoji rodiče dokonce museli lhát, že váží a měří míň, než skutečně váží a měří. .“) nebo si neuvědomují, co tato profese obnáší, je problém jejich vlastní zaslepenosti či nevědomosti. Ostatně příležitost chlubit se dceruškou umístěnou v elitní pražské baletní škole asi také není k zahození. Za to ty tvárné desetileté holčičky, kterým se bude vtloukat do hlavy, že „teď jsou elita“ (viz str. 40) a budou školou cepovány do žádoucího pokorného, loajálního osobnostního hromadně vyráběného prefabrikátu (str. 109, 113), opravdu nemůžou. Tlak prarodičů v případě výběru baletní školy může být rovněž nezanedbatelný, zvláště pokud jde o prarodiče s dominantní osobností (viz děda king – viz str. 43, 88) a rodič je spíše submisivnějšího typu (matka vypravěčky – str.97, 98) nebo slaboch (otec vypravěčky – str. 76, 89).
Nevadila mi hovorová čeština, du forma, jízlivost a dramaticky sebelítostivé utápění se ve vlastním „neštěstí“, to by se u toho citlivého děcka vyvrženého poměrně brzy daleko od domova, o kterém celý příběh je, dalo docela dobře pochopit. Mnohá slovní spojení považuji za nápaditá (“Plié stlačuješ, jako by ses chtěla propadnout do svého špatně udusanýho hrobu, předkláníš se, jako bys v mdlobách upadala do šílenství, ždímala z těla poslední kapky života.“ str. 7; “Naklepáváš maso svejch kostnatých kotníků Flex a noha, jako když si Chaplin čistí nohavici od bláta z bicyklu.“ str. 7; „okolí intru budeš mít brzo zmáklý jako osobní stezky v amazonský džungli“ str. 36). Chápu také, že život daleko od rodičů byl zkrátka těžký (viz např. kapitola o víkendovém bezdomovectví u pronajatých rodinek spolužaček – str. 44 a násl.) a dopad do reality v případě neúspěchu na baletní škole nemusel každý hladce zvládnout (viz případ Anety, str. 67, 104 nebo Lidky, str. 80).
Celkově mi ale nesedla klipovitá, roztříštěná „konstrukce“ příběhu zmixovaná z deníkovými zápisky jako by autorka byla nějaký literární DJ. Přiznávám také, že krajně sebestředné pubertální já vypravěčky, které pohrdalo všemi, co takzvaně nedělají art mi bylo krajně nesympatické („tebe šoupnou na pokoj s úplně cizíma holkama, který art nedělaj, choděj v osm spát a luštěj křížovky. Totální potupa! . str. 40), byť mi bylo jasné, že je to částečně výsledkem výchovy v baletní škole (viz str. 84). Za nejlepší scénu celé knihy pokládám baletní číslo v bordelu (str. 95 – 97; V bordelu). To opravdu nemělo chybu.
Linii s nevlastním bratrem považuji za velmi povrchní, ačkoli je mi jasné, že pro autorku je toto téma výsostně osobní (kdo je ostatně ona Tori, které autorka knihu věnovala?). Jen bych se zastala zbytku té mlčící rodiny (mimo rodičů) „včetně tvých tet, strejdů, dokonce i sestřenic“ (viz str. 54), čímž vykračuji naprosto mimo rámec toho, co bylo vyřčeno v knize. Tato zkušenost totiž může být pro druhou stranu neméně bolestná, zvláště když na druhé straně stojí dítě, které intuitivně nechce tuto záležitost vůbec otevírat, aby nezraňovalo zbytečně duši jiného dítěte (proč vlastně mluvit o nějakém otci, který ač bydlí pár kilometrů od svého dítěte, se o to dítě vůbec nezajímá, tj. mimo pravidelné platby výživného, a nechce jej z jakýchkoli důvodů, ať smyšlených či utajovaných, poznat, stýkat se s ním apod.; napadlo vůbec někdy někoho, jaké to pro to dítě musí být, žít a vyrůstat s tímto vědomím?), a navíc dítě (např. sestřenice, bratrance apod.) na té druhé straně může cítit, že je dospělými manipulováno do role někoho, koho roli zkrátka sehrávat vůbec nechce. Celá záležitost může být o dost složitější, než je možná vypravěčka (nebo její rodič/e) vůbec ochotna přiznat. Tato linie příběhu mě přesvědčila o tom, že autorka je především tanečnicí a já věřím, že tancovat dovede určitě lépe než psát. Nadto o věcech příliš osobních se do hloubky psát příliš nedá. Chybět k tomu může například dostatečný odstup. I z tohoto důvodu považuji linii příběhu s nevlastním bratrem za nadbytečnou.
V čem je tedy síla knihy podle mého názoru. V tom, o čem nejen, že (třeba i bývalé) baletky nesní či nesnily, ale o čem se dosud ani neodvážily ani veřejně mluvit, případně jejich hlas nebyl mimo okruh jim nejbližších osob slyšet. Je jasné, že pokud do holčičky baletní škola už od deseti let vtlouká, že tanec v záři reflektorů na jevišti v baletním představení je její jediný vytoužený cíl a dítě a posléze mladý dospívající člověk vidí jen tím jedním směrem, nahoru k baletnímu nebi, pak cokoli jiného, může vnímat jako totální selhání a strach z takového selhání je pro člověka vnitřně psychicky devastující. Je však zapotřebí zdůraznit, že jde primárně o totální selhání baletní školy jako vzdělávací instituce.
Baletky
Miřenka Čechová
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou ... více