Noc je jedna, temnot je vícero

recenze

Muž, který se směje (2016) / Thanyss

V době, kdy se stále více stává populární zkracovat slavná klasická díla o méně či více značnou část obsahu vykucháním pasáží, jež by dnešního čtenáře mohly vyděsit, nudit či jiným způsobem odradit od čtení, si jde nakladatelství Odeon pomalu, ale jistě svou cestou a neohroženě se vrhá na vydávání knih, které by se v mnoha případech daly použít i jako vražedná zbraň. Na druhou stranu tak ponechávají příběhu celou jeho duši, aniž by ji násilně osekávali.

Nejnovější oživený příběh se ukrývá v zářivě žlutých deskách, jež chtě nechtě působí radostným a veselým dojmem, což jen umocňuje název a podtrhuje neposedná linka, která je redukovaným úsměvem. Muž, který se směje nám prostřednictvím mluvčího v podobě pera Victora Huga předkládá svůj život. Budete se smát také?

Gwynplaine je sirotek ponechaný za neznámých okolností bandě tuláků, která se s ním vláčí z místa na místo až do osudné noci, kdy se tlupa rozhodne ze strachu z anglických zákonů prchnout z ostrovů a žalující důkaz ponechat napospas osudu na břehu moře očekávajícího hrozivou sněhovou bouři. Tím důkazem je desetiletý chlapec. Dítě znovu osiřelé. Samo uprostřed noci a sněhu. Ve své opuštěnosti však nalézá sílu jít proti větru, proti osudu, proti smrti.

Victor Hugo byl mistr rozsáhlých rozprav a úvah. Básník, politik a filosof. To vše dokázal spojit v úžasný celek, který se ovšem může hlavně zpočátku číst složitěji. Spousta na první pohled nesouvislých událostí a osob zabírá nespočet stran v sáhodlouhých popisech na několik stran. Přesto si postupně nalézáte cestu k malému Gwynplainovi, jehož potulní comprachicos poznamenali nesmazatelným a věčným úsměvem, krásné, ale slepé dívce Dee i ke starému morousovatému komediantu Ursovi a jeho vlku Homovi. Bohatá freska čtyř osudů je vysázena na pozadí Anglie přelomu 17. a 18. století a proti sobě se zde staví ušlechtilost s dekadencí, dobrota s utrpením, zášť s čistou láskou a to vše doprovází sociální rozpory mezi šlechtou a obyčejným lidem, kdy chudáci jsou zašlapáváni vrchností stále hlouběji do bahna.

Muž, který se směje je obžalobou cynické společnosti, která je hluchá k lidskému utrpení a neštěstí. Je výsměchem předpokladu, že bohatství je rovno štěstí. Republika výhružně pozvedá prst proti monarchii.

Smích někdy bolí více než úder pěstí a zanechává rány hlubší než kterákoli jiná zbraň.

Victor Hugo byl mistrný vypravěč, byť místy páchal neskutečně dlouhé literární výlevy, v nichž ovšem čtenář vždy najde něco nového a krutě pravdivého. Bouře se tak dokáže přenést ze stránek přímo do vašeho pokoje, bezduchý viselec, s nímž si pochmurně pohrává půlnoční vítr, se může snadno stát vaší noční můrou. Ironie a cynismus vás místy rozesmějí, místy vás poškrábou ledovým nehtem mezi lopatkami. Úsměv se změní ve škleb, škleb v pláč. Smích dokáže povznést a zároveň utrhat křídla a srazit tvrdě na zem. Během jediného dne se může váš život změnit od základů. Ráno vstanete vstříc novému dni, abyste večer s překvapením zjistili, že jste někdo úplně jiný.

Přestože drtivá většina čtenářů bude mít s panem Hugem spojeny hlavně Bídníky, stojí tento příběh rozhodně za povšimnutí, jelikož má snad všechna plus, která mě zrovna teď napadají: originální zápletku, silné emoce, téměř dýchající postavy, skvělý jazyk vyprávění a nezapomenutelný konec.

Bez debat kniha, která by měla mít své čestné místo v knihovničce.

--- Tiše se celý rozpadal. Míval krev, a tu vypili, míval kůži, a tu mu pozřeli, míval maso, a to mu ukradli. Neprošlo tudy nic, aby si z něho něco nevzalo. Prosinec si od něho vypůjčil chlad, půlnoc děs, železo rez, mor chorobné výpary, květina vůni. Pozvolný rozklad byl mýtné, které mrtvý platil poryvům větru, dešti, rose, plazům i ptákům. Tohohle mrtvého ohledaly všechny temné ruce noci. ---

Komentáře (5)

Přidat komentář

---