Nikdy neříkej nikdy

recenze

Co když jsme to my (2019) / Kikina182
Nikdy neříkej nikdy
Arthur miluje muzikály a věří, že mu vesmír v ten pravý čas přihraje osudovou lásku. A najednou se to skutečně stane. Během letních prázdnin v New Yorku narazí na Bena, který se zrovna chystá poslat poštou věci svému bývalému příteli. Arthur ani nevěří, jaké má štěstí. Ben je vtipný, pohledný, gay a single. Až na to, že zmizí dřív, než Arthurovi řekne své telefonní číslo nebo jméno.

Přestože Ben na osud nevěří, setkání s Arthurem mu nejde z hlavy. Po nějaké chvíli začíná litovat, že se s Arthurem neseznámil víc. Jenže tohle je New York a není šance, že by vystopoval mezi milionem obyvatel zrovna kluka, který může a nemusí být jeho spřízněná duše.

Jenže co když se to stane? Co když je jim vesmír nakloněn a s trochou kreativity minimálně na jedné straně si ti dva k sobě najdou cestu? Je nějaké šance, že to vyjde dvou klukům, kteří se skoro neznají a nežijí ani ve stejném městě?

V knize se střídají pohledy dvou hlavních hrdinů, Arthura a Bena, a každý vypráví svůj příběh sám za sebe, tedy v ich formě. Ze začátku jsem se snažila odhadnout, který z autorského dua píše kterou postavu, ale nedokázala jsem na to přijít. Oba autoři mají totiž tak podobný styl, že to vůbec nejde odhadnout. Což je vlastně jen a jen dobře, protože díky tomu na sebe příběh hladce navazuje. A jelikož mají oba dva autoři opravdu čtivý styl psaní, netrvá to dlouho a kniha člověka naprosto pohltí.

Co když jsme to my začíná náhodným setkáním, ale hrozně moc se mi líbí, že pak už se žádná taková náhoda nekoná. Kluci na sebe nenarazí znovu jen tak náhodou ve přelidněném městě. Musí do toho pokusu se setkat vložit nějakou snahu. A právě tohle je jedna z úžasných věcí na téhle knize. Až na to první setkání se nic neděje náhodou, nic kluci nedostanou zadarmo.

Celkově je děj skvělý, jelikož není přeslazený. Nic nejde jako po másle, ale hlavní hrdinové mají mnoho problémů, se kterými se musí vypořádat a to ať už mezi sebou nebo ve svém okolí. Sice se jedná o romantický příběh, ale zároveň není nijak přikrášlený. Je jako dokonalejší verze příběhu ze skutečného života.

A právě kvůli té reálnosti se mi hrozně moc líbí konec. Existují šťastné a nešťastné konce, a ačkoli nemám nic ani proti jedné z těchto variant, tak jsem ráda, že se autoři vyloženě nepřiklonili ani k jednomu z tohoto extrému. A možná právě proto mi konec přišel dokonalejší než konce, které jsou za dokonalé obecně považovány.

I postavy, jako kdyby vypadly ze skutečného života. Autoři všem dali jedinečné povahové rysy. Někteří jsou „normální“, jiní blázniví, další komplikovaní a někteří tohle všechno dohromady. Je to opravdu směsice různorodých povah, které jsou v knize skvěle znázorněny ať už jejich činy nebo názory.

Od knihy Co když jsme to my jsem měla opravdu velká očekávání a Adam Silvera a Becky Albertalli je do puntíku splnili. Vlastně bych řekla, že má kniha mnoho věcí, které jsem si ani nedovedla představit a tak je kniha vlastně ještě lepší, než jsem čekala.

Z knihy jsem tedy opravdu nadšená a co se LGBT knih týká, tak si v mém srdci získala místo hned za Já, Simon od Becky Albertalli. Pokud se vám líbila některá kniha od těchto autorů, tak vám tuhle můžu jen a jen doporučit. Téhle dvojici společné psaní svědčí a já jen doufám, že v budoucnu napíšou ještě něco dalšího.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.

Komentáře (0)

kniha Co když jsme to my recenze