„Neznámý“ polský autor je bravurním spisovatelem a zároveň obdivuhodným myslitelem!

recenze

Černá kronika lásky (2021) / JanH
„Neznámý“ polský autor je bravurním spisovatelem a zároveň obdivuhodným myslitelem!
Kniha, která mne překvapila a troufám si říct i ohromila fascinující dějovou linkou, zpracovanou s literární bravurou, jakou vídáme pouze u výjimečných autorů. Černá kronika lásky mně vzdáleně upomíná na ruské klasiky, ale i na Knuta Hamsuna či Franze Kafku, což může vzhledem ke stylové odlišnosti těchto autorů vypadat na první pohled nelogicky – musím říct, že i mne udivilo, po jak rozmanitých žánrových cestičkách se Tadeusz Konwicki ve svém románu vydal. Hned však dodám, že ani na chvíli nezbloudil z vytyčeného směru, totiž z transcendentního vnímání lidského pozemského údělu a hlubokého proniknutí do základní existenciální rovnice, totiž časové pomíjivosti našeho života na jedné a jeho tušeného naplnění v mimočasové věčnosti na straně druhé. Rozhodně bych nečekal, že v osobě pro mne dosud neznámého polského autora se setkám nejen s vynikajícím spisovatelem a mistrným psychologem, ale i (v žádném případě se nebojím to slovo použít) myslitelem par excellence.
Podle anotace by čtenář čekal, že půjde o milostný příběh, odehrávající se v předvečer 2. světové války. Jistě, i ten tam je, ovšem hlavním motivem románu je očividně něco jiného. Tadeusz Konwicki se vyznává z lásky ke své domovině, k lidem a zemi, v níž mu bylo dáno se narodit a duchovně vyzrát. Přírodní scenérie krajiny poblíž Vilniusu, starodávné zvyky a obyčeje zdejších obyvatel, pestrost národností, jazyků a náboženství, to vše je zde vylíčeno v tak podmanivé kráse, až se člověku tají dech. Pod touto zdánlivě romantickou vnější fasádou se však ukrývají celé houfy běsů a temných sil, vrhajících lidi do vždy nových a ještě horších šíleností...
Víťa, student gymnázia, přijíždí do rodného městečka, aby se připravil na blížící se maturitní zkoušky. Určitě je zvládne a potom bude studovat na doktora a nakonec se z něj stane vážený a úctyhodný „pán“. Tak si to naplánovala jeho matka, která svému synovi tuto jeho povinnost neustále připomíná. Víťa se však chová úplně jinak, než je od něj očekáváno – o učení nejeví sebemenší zájem a přitahují ho zcela „nepraktické“ věci. Toulá se po loukách a lesích, vysedává u řeky a nad něčím usilovně přemýšlí. Když se seznámí s dívkou z lepší společnosti, je všechno opět velmi podivné. Alina se Víťovi duchovně přizpůsobuje a jejich vztah se stěží dá nazvat láskou. Co když je to ale tak, že pravá láska má vypadat právě takto? Dá se říct, že polský autor ve svém románu analyzuje duševní trauma osamělého jedince, jenž v jisté chvíli spatřil (byť třeba jen nejasně a náznakově) odvrácenou stranu života a tím se navždy vydělil ze společnosti „rozumných“, kteří k onomu poznání dojdou mnohdy až v okamžiku smrti...
Místně-časové reálie jsou velkolepými kulisami, příběh se ale mohl klidně odehrát v jiné době a na jiném místě. Dokonce to vypadá, že hlavní poselství má být pro čtenáře hádankou, na kterou musí přijít sám. Mám za to, že Černá kronika lásky má takovou vnitřní sílu a napětí, že interpretací a recenzních názorů může být celá řada. Tadeusz Konwicki se v ní ostatně pohybuje hned v několika literárních rovinách. Drsně realistické popisy se střídají s mysteriózními vsuvkami, objevují se též mytologické prvky, do textu jsou zapracovány i informace z dobových černých kronik atd.
Kniha měla u nás dosti zvláštní osud, za minulého režimu bylo její vydání zakázáno a český čtenář se s ní seznamuje skoro po padesáti letech. Oceňuji vynikající překlad i poctivou redaktorskou práci – neobjevil jsem ani jednu tiskovou chybu. Nakladatelství Pistorius + Olšanská má můj respekt i obdiv!

Komentáře (0)

kniha Černá kronika lásky recenze