Než jsem tě poznala

recenze

Louisa Clarková přichází o práci v kavárně a je donucena hledat si nové zaměstnání. Ke svému překvapení je přijata jako osobní asistentka Willa Traynora, který je od dopravní nehody před pár lety ochrnutý a je upoután coby kvadruplegik na invalidní vozík. Proč si však rodina vybrala právě Louisu, která s ošetřovatelstvím nemá žádné zkušenosti? A uspěje ve svém náročném úkolu, který jí byl přidělen?

První setkání Louisy a Willa rozhodně není takové, jak si mladičká Lou představovala. Starat se o handicapovaného člověka není jistě snadné, ale ani samotný Will to Louise nijak neusnadňuje. Je protivný, chová se odtažitě, na vše odpovídá sarkasticky, propadá se do stavů deprese. A snad právě proto, že je Louisa jeho pravým opakem – veselá, optimistická, plná energie, – se na ni upínají naděje rodiny Traynorových, že ona bude tím pravým pro jejich syna Willa, který pomalu, ale jistě ztrácí vůli žít.

Rozhodně není s podivem, že tato kniha zaznamenala tak velký úspěch. Moyesová vytvořila silný, ale přesto velmi citlivý příběh o přežití, přežívání, vůli žít, ale i naopak o tom, co člověku vůli žít bere – o chvílích, kdy to člověk vzdává. A jak s tím naloží jeho okolí? Nezapomíná se ani na příběh o tom, co jsou ostatní schopni a ochotni udělat, aby tomu druhému pomohli, ulehčili jeho trápení – po té fyzické, ale i psychické stránce.

Autorka zde velmi nenásilnou formou vykreslila dva naprosto různé lidi, kteří k životu přistupují zcela opačně. Louisa je člověk, který má možnosti žít si po svém. Je zdravá a mohla by dělat cokoliv, co by ji namanulo, ale vůbec té šance nevyužívá – naopak si ráda užívá svého poklidného, zcela obyčejného života, který postrádá jakékoliv nečekané zvraty či dobrodružství. Je zaběhlá do své neměnné rutiny a je s ní zcela spokojená. Naproti tomu je zde Will, který byl zvyklý žít bohatým životem plným dobrodružství a rád by v tom pokračoval, ale jeho handicap mu v tom zabraňuje. O to víc ho dráždí, když vidí, jak Louisa mrhá svým životem. Střet těchto dvou životů, náhledů je zde naprosto skvostně zachycený. A já jako čtenář jsem si to zcela užívala. Jako přesah knihy vidím především Willův přístup k životu – žít, prožívat věci naplno je daleko důležitější a o mnoho smysluplnější, než když jen tak bezcílně přežíváte ve své bezpečné bublině.

Zároveň je zde zachycen pohled druhé strany – rodiny, která jen přihlíží, jak jejich blízký strádá, a nikdo z příbuzných mu přes veškerou snahu nedokáže pomoci. Tato bezmoc zde prosakuje velmi silně a s každou scénou, každým rozhovorem útočí na čtenářovy emoce. Je vůbec možné pro rodinu se smířit s tím, když jejich bližní ztrácí veškeré naděje a vzdává svůj boj? Čtenář má rozhodně nad čím přemýšlet. Jak se zároveň dá bojovat s předsudky a odsouzením, které vám dávají najevo všichni vaši sousedé, kteří vědí, co se u vás doma děje, ale kteří nerozumí do detailů všem vašim rozhodnutím? Je lehké soudit druhé, když nejste v jejich situaci. Moyesová tuto situaci však nepojímá jako přísný mravokárce. Nečekejte ani žádný přehnaný patos. Autorka zde jen popisuje osudy jedné rodiny tak, jak se jim vše přihodilo. Jakékoliv soudy a emocionální výlevy sama nepřináší, to nechává na čtenářích.

Skvěle napsané, citlivé, emotivní. Dávám 100 % a doporučuji.

Komentáře (0)