Netradiční Agatha Christie

recenze

S Agathou Christie si většina čtenářů spojuje jména Hercula Poirota nebo slečny Marplové. Titul královny detektivek je už tak profláknutý, že snad není nikdo, kdo by nevěděl, koho pod tímto označením hledat. Ovšem v roce 1970 tato dáma vybočila ze svých zaběhnutých kolejí.

Co paní Christie vedlo k vytvoření tak netypického románu, o tom se vedou spory do dnešních dní. Dle jejího úvodního slova by se dalo soudit, že ji znepokojovala tehdejší nestabilní politická situace a budoucnost světa. A tak se rozhodla se s tím vypořádat po svém. Tedy románovou formou.

Cestující do Frankfurtu je křížencem mezi špionáží a alternativní realitou. Stafford Nye je svérázná postavička diplomata, která svou práci bere vážně jen velmi zřídka. Nevynechá jedinou šanci, aby si ze svých kolegů nebo nadřízených vystřelil, neustále vtipkuje a díky tomu si nemůžete být pořádně jisti, kdy s vámi jedná tak, jak by jeho postavení vyžadovalo. Život je přece krátký, aby se člověk nudil!

A tak náš diplomatický šprýmař jednoho krásného dne potká na letišti neznámou ženu, jež má k němu vskutku netradiční a prapodivnou žádost. Prosí jej o jeho pas a poměrně extravagantní plášť, aby se mohla nepozorovaně dostat zpět do Anglie. Pokud se ona neznámá nenápadně nevytratí, hrozí jí smrt. Po krátkém váhání Stafford na dobrodružství kývne. Žena odlétá s jeho pasem a zahalená v jeho cestovním plášti a Stafford Nye zůstává omámen na letišti. A to je teprve začátek.

Co mě poněkud překvapilo, bylo celkem dost situací, které mi na paní Christie přišly až okatě přitažené za vlasy. Už jen to, jak ochotně se náš hlavní hrdina vzdává svých osobních dokladů, je až podezřelé. Špionáž střídají konspirační teorie a alternativní tok dějin, kdy se dravá mládež dostává do popředí politického a světového dění a to pomocí hromadných demonstrací, útoků na veřejné činitele a čiperným zbrojením. Svět jde do kopru a anarchie se ujímá vlády.

I přes některé přehnané situace se kniha čte velmi lehce, děj odsýpá, aniž byste měli tendenci odkládat čtení na pozdější dobu. Ve výsledku to tedy vcelku funguje. Plusem jsou i originální postavy, přestože některé situace s nimi mohou působit mírně nepřehledně. Kniha to prostě s tou naléhavostí někdy přehání. Snaží se tak urputně upozornit na potencionální nebezpečí, až místy balancuje na hraně uvěřitelnosti.

Ať chci nebo nechci, musím uznat, že tenhle experimentální mišmaš se paní Christie celkem vydařil, i když stejně raději sáhnu po případech Hercula Poirota. Tam autorka rozhodně stojí pevněji na zemi než u Cestujícího do Frankfurtu, a to i přesto, že varování v téhle knize je vcelku aktuální i dnes.

--- „Zaslechl jsem, že jste nedávno učinili nějaký velmi významný objev, pane profesore,“ povzbuzoval ho Cedric Lazenby.
„Ano, to jsme učinili. To jsme udělali,“ rozveselil se trochu profesor Eckstein. „Vyřešil by velmi ošklivé chemické války, pokud bychom někdy chtěli. Biologické války, víte, biologický materiál, plyn, který proudí běžným plynovým potrubím, znečištění ovzduší, otravy dodávek vody. Ano, pokud byste chtěli, myslím, že bychom mohli zabít polovinu obyvatel Anglie asi tak za tři dny.“ Promnul si ruce. „To byste chtěli?“
„Ne, opravdu ne. Proboha, samozřejmě, že ne.“ Pan Lazenby vypadal zděšeně.
„No, to je to, co mám na mysli, víte? Otázkou není, zda máme dostatek smrtících zbraní. Máme jich až moc. Všechno, co máme, je příliš smrtící. Problém by nastal, pokud bychom chtěli udržet někoho naživu, dokonce i sami sebe. Všichni tihle lidé na vrcholu. No, my, například.“ Sípavě a šťastně se zasmál.
„Ale to není to, co chceme,“ trval na svém Lazenby.
„Otázkou není, co chcete, otázkou je, co máme.“---

Komentáře (0)