Ne všechny děti mají na růžích ustláno

recenze

Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval (2008) / Myanmar

„Bylo nebylo, v jednom dalekém království se králi a královně narodila princezna…“. Touhle větou se nemusí začínat jen pohádky. Spousta malých holčiček se narodí do rodiny, která je bezmezně miluje a která se ze všech sil snaží splnit jim každé přání – docela jako princeznám. Jenže ne všechny děti mají takové štěstí.

Mezi takové děti patří i Sheila, hrdinka autobiografického románu Torey L. Haydenové. Maminka jí opustila, když byla ještě hodně malá, a tak vyrůstá jen s otcem v obydlí, do kterého nebyl zaveden ani vodovod. Je zvyklá na to, že se s ní život nemazlí, a tak ani ona ke svému okolí nepřistupuje s žádnou velkou ohleduplností.

Když se pokusí podpálit tříletého chlapečka, soud rozhodne o jejím umístění v detenčním ústavu pro duševně nemocné. Pro nedostatečnou kapacitu ústavu musí ale být na přechodnou dobu umístěna do třídy pro děti, které se kvůli postižení nebo poruše chování nemohou vzdělávat v běžných třídách. A právě tam se setkává s Torey.

Spratek je kniha zachycující osudy skutečných lidí. Oproti fiktivním příběhům nemá takový spád, takže pravděpodobně nebudete otáčet stránky v napětí z toho, co se bude dít dál. To ale rozhodně neznamená, že by vás neměla zaujmout. Torey L. Haydenová píše velice čtivě a i běžné události dokáže zachytit poutavým způsobem.

Kromě běžných událostí se ale v knize objevují i pasáže, které mnou hluboce otřásly. I když vím, že se takové věci opravdu dějí, vnitřně tomu nějakým způsobem stále odmítám uvěřit. Svým způsobem mi tahle kniha otevřela oči. Po dlouhé době jsem zase dostala příležitost uvědomit si, jaké neskutečné štěstí mám, že jsem mohla prožít normální dětství.

Velmi sympatická je autorčina snaha zachytit události tak, jak se skutečně staly a nic nepřikrášlovat. To je podle mého u autobiografických děl velmi obtížné, protože člověk má tendenci své vlastní vzpomínky zkreslovat tak, aby pro něj byly přijatelnější. Torey se ale nebojí přiznat si vlastní nedostatky. V knize nevystupuje jako příklad dokonalé učitelky, ale jako člověk, který chybuje a dělá unáhlená rozhodnutí.

Pro čtenáře je tak o mnoho jednodušší se do ní vcítit. Často jsem si při čtení říkala, jak bych v podobných situacích reagovala já. A popravdě musím říct, že vůbec nevím – nejspíš bych byla bezradná a snahu Sheile pomoci bych vzdala po prvních několika dnech. O to větší je můj obdiv k Toreyině houževnatosti a trpělivosti.

Sheila se totiž hlavně ze začátku chová jako ztělesnění kulového blesku. Je naprosto nevyzpytatelná, agresivní a chvílemi se zdá, že jejím největším životním cílem je napáchat v co nejkratším čase co nejvíce škody. I přes to všechno ale Torey nepolevuje ze svého úsilí zařadit ji do třídního kolektivu.

Krůček po krůčku si k ní nachází cestu a postupem času mezi nimi začne vznikat pouto. A právě o budování vztahu mezi Sheilou a Torey pojednává velká část knížky. Ono získat si důvěru dítěte, jako je Sheila, je v podstatě stejné, jako snažit se postavit dům z karet. Stačí jeden jediný špatný pohyb, aby všechna snaha přišla vniveč a člověk musel začít od začátku. Torey se ale nevzdává.

Spratek je knížka, která by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti. Nestrhne vás dějem, ale ukáže vám svět z trochu jiné perspektivy. Někdy je dobré uvědomit si, že spousta lidí nemá zrovna šťastný život a že věci, které nám připadají samozřejmé, samozřejmé ani zdaleka nejsou. A příběh v sobě nese ještě jedno důležité poselství – často to největší, co můžeme pro druhé udělat, je mít je rádi.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---