Náš Coney Island: Jednou měsíčně jen ty a já

recenze

Náš Coney Island (2020) / bosorka
Náš Coney Island: Jednou měsíčně jen ty a já
Potkávají se pravidelně jednou měsíčně. Za pětadvacet let vztahu toto pravidlo porušili jen málokrát. Caitlin a Michael - milenci, kteří jsou si duší souzeni, ale v reálném životě si navzájem patří jen právě v ten jeden daný čas.
Znají se do posledních detailů, od prvního okamžiku jim bylo jasné, že jsou jedna duše. Ani jeden z nich však pro toho druhého nebyl schopen opustit svůj dosavadní život. Oba mají své partnery, s kterými si prožili horší i lepší období, oba s nimi zůstávají navzdory tomu, že srdce by kázalo něco jiného. Vlastně obyčejný příběh, jichž existují v literárním i reálném životě tisíce. A možná propracovanějších se silnějšími osudy a třeskutějšími událostmi. I tak Náš Coney Island stojí za přečtení. Především pak pro autorovu práci s jazykem, kdy věty doslova modeluje a je patrné, že si s každým jednotlivým slovem dlouho pohrával, než ho zasadil přesně tam, kam patřit má. I on sám v poděkování zmiňuje, že román vznikal pomalu a dlouho. Je velmi precizní a snaha o dokonalost je patrná na každé straně.
Dobrý román by měl v ideálním případě obsahovat dvě zásadní věci, poutavý příběh a literární vybroušenost. U knížky Billyho O'Callaghana je okamžitě jasné, která stránka je silnější. Až by mohl mít čtenář chvilkami dojem, že pro samé literární kudrlinky se v něm toho zase tak moc neděje. Obsahově je příběh přímočarý a vcelku jednoduchý. Možná autora napadl cestou v metru, kdy stejně jako hlavní hrdinka pozoroval spolucestující, popustil uzdu své představivosti a postavil na nich základy své knihy. Pak ještě na osudy Michaela i Caitlin nabalil pohled do minulosti a tím alespoň trochu projasnil jejich zázemí. A možná i to, proč konají, jak konají. Každého čtenáře totiž musí napadnout, proč spolu ti dva vlastně neskončili, proč tak lpí na možná ne příliš uspokojivém oficiálním životě.
Na to, kolik má román stránek, se čte vlastně poměrně pomalu. Čtenář musí bruslit mezi jeho vycizelovanými větami, věnovat jim trošku větší pozornost a rozhodnout se, jestli se na nich nechat nést dál, ač osud milenců samotných tak vybroušený možná není. Ale někdy i ten nejobyčejnější příběh, kterých třeba známe stovky, dovede uchvátit. Zvlášť je-li jejich autor pečlivý jak sochař a přesný jako hudební skladatel. S dovolením si vypůjčím přímo slova Billyho O'Callaghana, která charakterizují to, jak on sám píše. Jeho věty jsou „plné hudební jistoty a bzučí a praskají vší energií života.“

Komentáře (0)

kniha Náš Coney Island recenze