Nakopni si sebedůvěru, holka!!!

recenze

Všimli jste si boomu motivačních příruček? Čtyři dohody, to jsou snad věčné, pak ty Hygge, něco o uklízení a spousta dalšího? Jak Vám cizí lidé, kteří Vás neznají, radí věci, které fungují na ně samé (i když bych to někdy chtěla vidět!) a snaží se Vám je prodat formou zblbnutí na stránkách knihy?

Já si toho všimla před několika lety, kdy mi kamarádka vetkla do rukou ony Čtyři dohody a já po přečtení prvních 25 stran uzavřela dohodu sama se sebou. Už nikdy nepřečtu z žádné motivační knihy ani stránku, ledaže by se jednalo o psychoterapii pro kočky, aby se naše mladší kotě nesnažilo spáchat sebevraždu skokem ze schodů devatenáctkrát denně a starší přestalo co 72 hodin mrouskat.

Motivační knihy o jídle, manželství, povaze a jiných věcech stále vedou a až po přečtení knihy Ermy Bombeckové mi došlo, že to není jen záležitost několika posledních let, ale nikdy nekončící tsunami kolem celého světa, kde lze nalézt lehce znuděné lidi, kteří se rozhodli, že sami se sebou si nevystačí, popovídat si jim nestačí a cizí člověk na obálce je ten pravý, aby jim poradil.

A právě to, a zdaleka nejenom to, Erma ve své knize prožívá, bere vážně, dělá si z toho srandu a nakonec motivační knihy odkládá na hromádku vedle záchodu, aby je každý použil na to, na co v danou chvíli uzná za vhodné.

Erma je mou srdeční záležitostí, jedna z jejích knih, ta o cestování, mě provázela hodně dlouho a četla jsem ji stále dokola a velice dobře se u ní bavila. Je nadčasová, což se u této knihy ale říct nedá. Týká se problémů amerických žen z předměstí a mnoho z jejich problémů na předměstí také zůstává, protože v naší kotlině nejsou jejich zvyklosti a z nich vyplývající problémy, obvyklé. Je pak těžké zasmát se něčemu, co u nás nejenže nikdy nebylo problémem, ale ani neprobíhalo. Večírky paniček střední třídy známe tak maximálně z amerických sitcomů, a pokud se tak dnes u nás děje, tak ti lidé rozhodně nečtou knihy, které jejich počínání ironizují. Čtou-li vůbec.

Vtipné glosy o zakoupení kombíku místo sporťáku, se kterým rozváží všechny děti z komunity předměstí, také za srdce nechytí, protože u nás si vozíme pouze členy své rodiny a zbytek ať si táhne autobusem, což zase nefunguje či nefungovalo za oceánem.

Na druhou stranu v knize lze nalézt absurdní situace z rodičovství, vedení domácnosti a sousedství, které nadčasové jsou a křižují světem jako klimatická krize. A právě tyto přimějí čtenáře se pousmát. Alespoň trochu.

Ermin humor je hodně specifický, ironii často přehání a knihy jsou plné nadhledu, kterého musí být ve velké míře schopen i čtenář. Nelze její glosy brát smrtelně vážně a je nutné holdovat sarkasmu i ve svém životě. Tato kniha skutečně patří mezi slabší, ale není to vina autorky, ale doby, kdy byla napsána. Erma patřila do americké střední třídy, lidu, který si mohl koupit domek na předměstí, poslat na vysokou každé ze svých tří dětí a nemusela část života pracovat, protože ji živil manžel. Většina českých žen, kdy je nutné stihnout práci, domácnost, děti i manžela, její starosti se seberealizací u drtiče odpadu, což je věc, jaká u nás taky není často k vidění, neocení. Na druhou stranu, ne všude se žije stejně a tohle bylo zajímavé okénko do jiného životního stylu.

A není nutné studovat pouze knihy, ve kterých se mají lidé jen hůře, vhled do mentality zpovykaných paniček z předměstí taky nebyl od věci. Zvláště, když si z toho Erma dělá ještě legraci. A to se, stejně jako zuby, cení.

Komentáře (0)