Na stárnutí nemám čas

recenze

Mila se chystá oslavit šedesátku v naprosté spokojenosti. Má spoustu přátel, prosperující firmu, je singl a má dvě dospělé děti.I když o jejich dospělosti začne mít vážné pochyby. Znenadání se k ní totiž nastěhuje syn s nevychovaným psem a zanedlouho i ubrečená, těhotná dcera. Mile nezbude nic jiného, než stárnutí odložit.

Kniha Na stárnutí nemám čas na mě zpočátku působila, že se bude jednat o humorné oddechové čtení. Styl vyprávění je totiž takový, že hlavní postava promlouvá k nám čtenářům a je to takové osobnější, jak kdyby si člověk povídal se starou známou.

Prvních asi sto stran na mě působilo skvěle, hlavní hrdinku Milu jsem chápala, přišlo mi to velmi odlehčené a říkala jsem si, že to je ideální čtení pro mě.
Bohužel, ve finále tomu tak nebylo. Ono je fajn, vidět, že i starší lidé si rádi užívají a že si z něčeho jentak nesednou na zadek. Ale Mile je šedesát let a na můj vkus se chovala jak zaseklá puberťačka. To co předváděla, se mi úplně k tomu nehodilo.

Samotné vyprávění, jak jsem psala, je fajn, ale postupem času si všimnete, že se Mila neustále opakuje. Něco řekne a o pár vět později to zopakuje znovu. A ne není to bohužel jen jednou, ale je to opravdu dost času a je to rušivé. Působilo to na mě, jak kdybychom my čtenáři byli hloupí a nedokázali si zapamatovat fakta.

Bohužel tedy mně kniha nesedla, ale své čtenáře si určitě najde. Hlavně si myslím, že kniha zaujme ty, kteří rádi řeší trable ostatních :).
Co vlastně na tom všem oceňuji je vývoj Mili k tomu, jak by se správná sedesatnice měla chovat. A také obálka je úžasná.

Komentáře (0)