Na břehu Ivana Wernische

recenze

Na břehu (2014) / HTO (305 views)
Na břehu Ivana Wernische
Počkat si na konjunkci Venuše, Marsu a Jupitera, jaká byla minulý týden, má i jednu výhodu, kterou jsem nečekal – a o to příjemněji jsem byl překvapen. Druhého listopadového dne jsem nejlepší fotografii pořídil ve 4:46 ráno. Pět minut nato se obloha nad zemí rozsvětlila: světlo postupovalo od Honicích psů k Malému psu, tím tajemnější, že je nezakrýval obzor, ale lichá strana naší ulice. Tmavé stříbro se postupně měnilo v jinou barvu. Byla to tramvaj. Chvíli před pátou vyjíždí linka číslo jedna a pokud vyjíždí v mrazivé noci, jaká toho dne byla, seškrabuje svým sběračem proudu z drátu námrazu a výsledkem jsou záblesky. V tomto případě to byla téměř tramvajová záře.

Stříbro se ale tentokrát poprvé měnilo: ačkoliv se tak muselo kvůli rychlosti tramvaje stát během krátké chvilky, připadalo mi, že stojím u dveří na balkón dlouho a s úžasem pozoruji an se odstín záře mění na zelený. Taková musí být hrášková polévka v knihách Arnolda Lobela. A tento zelený úžas skvěle odráží moje pocity nad malou knihou se zeleným obalem. Ta kniha se jmenuje Na břehu a jejím autorem je Ivan Wernisch, jeden ze dvou největších světových odborníků na medvědy, kteří žerou klášterní rukopisy.

Už na frontispisu ční extatický šíf: věru dobré předznamenání věcí následujících. Hned první báseň, Dávno, když v Moami ještě žili bohové..., ukazuje naplno autorovo mistrovství. Kdo se zabývá poslechem fúzí, ten dobře ví, jak je něco takového těžké, jak často se to nepovede a jak často má člověk pocit, že poslouchá dvě písně, které se náhodou zamotaly do sebe; ví ovšem také, že když se to naopak podaří, je z toho zážitek na celý život. Příkladem budiž Alan Stivell. Nuže, v literatuře je to obdobné a zde se Ivan Wernisch může směle měřit s bretaňským géniem keltské harfy. Mýtus se mění na historku o dělostřeleckém kapitánovi, po jeho smrti se strhne málem dadaistická smršť otázek a pak ještě následuje poslání, a všechno to drží pohromadě tak, že srdce i mozek potřebují oddychový čas. (A protože jde o první text knihy a protože písně bývají na CD, „paradigmata (...) jsou esenciálně totožná“, jak se píše ve čtení na dovolenou, rozdíl mezi hudbou a slovem „se nepromítá do strukturální roviny“, jak se píše tamtéž: jinými slovy, nad Ivanem Wernischem leckterý kritik zapláče, protože nad jeho knihami lze toliko jásat. Proto vás zvu, abyste si knihu také koupili a spolu se mnou jásali a stříleli oslavné salvy z dětských pistolek.)

Tak Čou z básně Čchang, Čchen a Čou je skutečně typicky čínsky mudřecký v tom, že ačkoliv ví, jak malovat, nemaluje a jen pije víno a dívá se na cestu. Možná to zní paradoxně, protože autora by čtenář nejspíš ztotožnil právě s Čouem, ale autor ovšem píše. Jenže to samé platí i pro Lao-c', který o tom, že „mlčí, kdo zná“ napsal, slovy dalšího Číňana, Po Ťü-iho, „tu knihy s pěti tisíci znaky“. Nejspíš právě díky tomuto paradoxu je to tak skvělé čtení.

V přenádherné básni Na břehu moře, věnované Wandě Heinrichové, básni se zvláštně plynoucím časem, plné mimo jiné kouzla lip („Jak odkvetou, je po létě“, říká orientálsky klidný dědeček Pavly Horákové v její krásné povídce Smutek kvetoucích lip – něco na tom je, všimli jste si toho?), se autorovi podařilo snad nejlépe vyjádřit pocity čtenáře, když v posledním verši nechává jednu vlnu vyběhnout výše než ostatní a je to vlna něco autorovi nesoucí. Podobně se čtenář ocitá na břehu Mare Wernischii a připlouvá loďka, nebo břeh možná připlouvá k ní, a je to zelená loďka, zelená loďka-knížka Na břehu.

Stěžoval-li jsem si u minulé knihy, S brokovnicí pod kabátem, že je v ní místy těžko vysledovat radost a ignorovat beznaděj a vyjádřil-li jsem naději, že autor necítí v životě pouze smutek a nedostatek naděje, nebyl jsem zklamán. Dokonce i pobuda v religionisticky nesmírně zajímavém textu Sen má pěsti jaksi změkčené tím, že je v básni (eskapismus? Možná, ale pak můj). Navíc nalézám i stále nová milá překvapení: tak v básni Přiženu se domů mi některé verše chutnají podobně jako Charles Bukowski, autor, kterého jsem si s Ivanem Wernischem nikdy nespojoval. Ta radost z autorovy radosti! Pociťujete-li ji také, můžete Ivanu Wernischovi poslat do administrace tohoto listu fialky (protože jsou krásné, jak řeklo Prasátko) nebo květy baobabu (ale nekousejte do nich, ať vás nesežere krokodýl).

Uvědomil jsem si minulý týden při čtení Černé knihy (víš-li, že vyšly? Chci říci, víte, že vyšel nový Lawrence Durrell?), že znovuprožívám přesně to stejné okouzlení, jaké mi přinesl ještě dávno před maturitou Obratník Raka, důkaz, že lze dvakrát vstoupit do stejné řeky atd., a u toho mě napadá, že Ivan Wernisch toto dokáže (a dokazuje už pořádně dlouho!) sám: tedy být Henryho Larrym a současně Larryho Henrym. Nemohl bych být víc udivený (radostně, ovšemže), kdybych se zítra vzbudil ve vile Seurat a měl vši. To, jak Ivan Wernisch dokáže vždy znovu a znovu napsat text, který je pro něj naprosto typický a přitom není pouhým opakováním či rozmělňováním něčeho autorem již dříve napsaného, to je téměř neuvěřitelné. Ne nadarmo jsem ho v minulé recenzi přirovnal k Beatles. Když (pře)čtete knížku Na břehu, budete mít pocit, jako byste na šestistěnné kostce hodili sedmičku.

Toto jsou básně moudrého a úžasného člověka. Toto je moudrá a úžasná kniha.



Courtesy of Tvar

Komentáře (5)

kniha Na břehu recenze

HTO
03.01.2016

Já děkuji, birde!

nightlybird
03.01.2016

Co k tomu poznamenat? Snad jen to, že tuhle recenzi by si měli povinně přečíst pisatelé "recenzí", aby měli představu, jak může (a měla by) skutečná recenze doopravdy vypadat. Díky.

HTO
02.01.2016

elfos: @-)---

Lectore, mnohokrát děkuji, skutečně si toho vážím. Dvakrát se ukláním.

Lector
02.01.2016

...a toto je moudrá a úžasná recenze. Přečíst si ji bylo pro mě zážitkem.

elfos
01.01.2016

Už jen vidět zeleň obálky téhle nové půvabné knihy jednoho ze dvou největších světových odborníků na medvědy, kteří žerou klášterní rukopisy, je radost. Mnohonásobná radost je pak těšit se na její čtení, a mezitím číst toto skvostné povídání k ní úžasného HTO. Letím shánět fialky a dětskou pistolku.