Myslím na sladkovodní faunu

recenze

Vyprávění nočních hubeňourů (2013) / HTO (583 views)
Myslím na sladkovodní faunu
Zrovna včera se mě ptala maminka, jestli chci slyšet, co věda zjistila o kulovém blesku a já řekl ne, protože chci, aby pro mě zůstal mysteriózním zjevem (když se A. C. Clarke ptal J. B. S. Haldanea Slyšel jsem, že váš otec trochu pracoval na kulovém blesku, J. B. S. odpověděl mysticky, že kulový blesk trochu pracoval na jeho otci) a pak se mě ptala, jestli chci slyšet, že na starém hřbitově ve Velkém Meziříčí straší a já řekl ne, protože bych měl velký strach a pak jsem zaječel (což se moc hodí), zjistiv, že nakladatelství Pulchra (zařazující se do řady nunvářů mých pytlíků na peníze) vydalo Celanovu korespondenci a pak přišel soused Morzakor na partičku Člověče, neboj se, lekl se, že mu vyhodím panáčka, co už ho měl skoro v chlívečku a přerazil mi nos.

Upřímně, nevím, kolik lidí by bylo rádo, že si je jeden spojuje s hrůzou, mrtvolami a krví, ale Patrik Linhart se doufám neurazí. Odpovědí čtenářů hororů na nejdůležitější ediční počiny u nás byly totiž Tichá hrůza (T. Korbař), Lupiči mrtvol (J. Zábrana) a Hlas krve (I. Adamovič). Rád bych připomněl i skvělé počiny O. Müllera a antologie P. Haininga. Obstarejte si je všechny. Ovšem, knížka Vyprávění nočních hubeňourů je antologií jen v poslední části a její těžiště je někde jinde, berte proto prosím klacíky mých vět trčící do různých směrů (tuto sbírku obdivu a střípků předvádění se) spíše jako ukazovatele; a proč tlumit nadšení?

Téměř polovinu knihy tvoří procházka bouřlivostí myslí celého světa, jejíž rozsah si zaslouží hlubokosklon. Asi jako když frenetismem do té doby nezasažená mysl vidí obrázek starce V., an ukazuje manželce mrtvoly jejích milenců a vy mu raději rychle přimyslíte ptačí hlavu po vzoru Maxe Ernsta (i když to nepomůže). Věru, ti lidé by se nestyděli – a dobře tomu! – býti mezi Queneauovými šílenci. Obstarejte si Básníky pařížské bohémy a další. A připravte se na to, že díky autorově pojetí frenetismu se dostanete až do současnosti, a dostane se vám tedy pořádné porce tragiky minulého století...

J. Emmerová píše o pravdivosti věty jistého Francouze, že „Anglie je zemí mlh a průměrného davu, v němž se občas najdou tak zajímaví podivíni, až z nich jde hlava kolem.“ (v souvislosti s Dorothy L. Sayersovou, matkou Lorda Petra). Pravdu děl ten dobrý muž. Obstarejte si Jitro kouzelníků. Páteří Portrétů, třetí části knihy, jsou mj. Machen a Lovecraft. K prvnímu nelze neuvést výrok A. C. Doyla, otce Sherlocka Holmese, jenž vraceje J. K. Jeromeovi Velkého boha Pana, řekl: „Váš přítel je možná génius, ale do postele už si ho nevezmu.“ Berte to jako varování, které platí obecně – pokud nejste Ivan Wernisch, a ten je jen jeden: když jsem mu před několika lety v Londýně po telefonu kupoval k narozeninám Machenem podepsanou knížku v obchodě specializovaném na bibliofilie (Keats za tři miliony korun), ptal jsem se prodavačky, jak to, že jediný je tak neuvěřitelně levný. Krásnohláska na druhém konci linky řekla prostě „He’s not a big name“ (Není to velké jméno). Zdá se tedy, že už podruhé upadl do zapomnění. Naštěstí existuje jeho společnost a v češtině řada jeho překladů a literatury (např. Ivo Fencl v Neviditelném psovi – jenž tam má vůbec skvělé články). Jen na straně 306 mne trochu (leč příjemně) zmátla věta, že Machen jako herec „nebyl žádný Martin Shaw“ – že by vyznání CI5?

Co se týče Lovecrafta, s nímž mám naštěstí společný jen předkus, toho na rozdíl od Ralpha Wollstonecrafta Hedge neunesly veverky (viz. Tunel do pozítří) a zanechal za sebou tedy úctyhodně obsáhlé dílo, o němž se zde nemá cenu obšírně rozepisovat, dovolím si tedy P. Linharta doplnit o to, že náš čtenář má jako kuriosum k dispozici bizarní převyprávění románu V horách šílenství (Nezávislý novinář 1991, tamtéž viz. neuvěřitelný svazek Conana od Lovecraftova přítele R. E. Howarda) a že v Brně se Lovecraftovu dílu všestranně věnuje Jaroslav A. Polák. Jen jedna chybka se vloudila: HPL v češtině vyšel už roku 1970 (Lupiči mrtvol, str. 87).

Neměl by vám rovněž ujít Clark Ashton Smith, čerstvě vyšlý v Plavu 9/2013. Také si pořiďte Krok ze tmy, Zpátky do temnoty a vůbec všechno, co seženete od R. E. Howarda. Nelze než zalitovat s autorem, že je u nás tak nepochopitelně opomíjen Lord Dunsany (ach, vidět poprvé jeho jméno na cyklostylované stránce magazínu Ghul!), poděkovat za cennou zmínku o nedávno zemřelém C. Wilsonovi a u W. H. Hodgsona se zamyslet nad existencí ceny pro znovuobjevené autory.

Autor si psaní knihy evidentně užíval (osobně bych si na plural majesticus netroufl bez cepínu a hornické lampy). Adjektiva jako „křepké“ (str. 375) nebo popis Johna W. Campbella, Jr. jako „primáše“ Amazing Stories jsou k nezaplacení. Osobní názory nejsou obzvláště v takovéto knížce vyznávací na škodu (jestli se vám bude líbit, až půjdete příště okolo knihovny své nebo Thea S., zamávejte LeFanuovi, str. 284); ohromné zaujetí předmětem knihy neuškodilo například ani Caprově Vědě mistra Leonarda (jen ten hrozný český název!), ani jiným (E. F. Benson, „vzácně čistý, a tedy i lehce zaslepený milovník hororové literatury“, str. 290). Kromě toho představují zajímavý dobový dokument: „tehdy se literatura a žurnalistika nevylučovaly“ (str. 310), „naději na vydání jistě zmenšuje skutečnost, že (...) dosud nedostal žádnou zatracenou literární cenu“ (str. 351) a pod. Krátké věty začátků životopisů příjemně rytmují. Navíc díky autorově národnosti se tu stýkají Borges s Váchalem a Deml s Powysem. A díky jeho hravosti se potkáte s Old Shatterhandem a zjistíte, že Merlin na str. 424 znamená Belmondova hrdinu! O autorově zaujetí tématem svědčí nejen rozsah a záběr knihy, ale také názor na S. Kinga (str. 332). A konečně, s dalšími badateli v literárních končinách jej pojí názor, mnou sdílený, že i na okraji okraje lze najít geniální texty.

Encyklopedická třetí část je sice na první pohled maličko přechambersovaná, ale možná se v tom skrývá tajná komnata (secret chamber), jejíž dveře jsem minul. Ostatně, nemusí to být nutně na škodu: považujeme-li knihu za průkopnickou – a při Robodruhovi, já ano –, uvědomme si zase jednou, jak hluboko se první setkání s něčím vrývá do paměti. Kdo povídku nezná, ten se po dvaceti letech může znovu upamatovat na první okouzlené (vytřeštěné?) chvíle nad jejími údaji. Právě díky Vyprávění jsem si po více než dvaceti letech znovu prožil cortézooké pocity na Darienu článku Romana Lipčíka „Korunní princ hrůzy“ v Ikarii a na to, jak jsem snil o tom, že v nějakém českém antikvariátě vyhrabu knihu z Arkham House, opravdu! Snad se u nás blýská této literatuře na lepší časy – Volvox Globator např. odstartoval edici Alrúna.

Konečně poslední část Vyprávění, čítanka, je po všech stránkách výborná. Před překladateli klobouk dolů. Nechybí seznam ilustrací, literatura a rejstřík.

Suma sumárum, během tohoto Vyprávění vám bude jako mně, když jsem si s pejskem na klíně četl o americké religiozitě a bylo mi putna, co se děje kolem. Sklapnuv Vyprávění, bylo mi jako bych vycházel z kouzelné krajiny a málem jsem se netrefil do futer. Větší kompliment složiti nemůžu.

Ach, co vás to slyším říkat? Že v té krásné větě s Romanem Lipčíkem mám faktografickou chybu, že to byl Balboa? No ano, já vím, ale za to přeci nemůžu já. Obstarejte si čínského chocholatého psa.



Courtesy of Tvar

Komentáře (0)

kniha Vyprávění nočních hubeňourů recenze