Mýtus dobře napsané knihy

recenze

Rok co rok volební výsledky v některých zemích s rozvinutou demokracií překvapují nejen politology, sociology i voliče samotné. Předpoklady a očekávání se mění v překvapení a rozčarování. V těch nejvážnějších případech se můžeme setkat s pochybami o demokracii samotné. Má smysl svěřit vládu širokým vrstvám, když ty pak zvolí takovou politickou reprezentaci, která jde proti jejich zájmům?
Zdá se to postavené na hlavu. Iracionální…
Bryan Caplan je americkým profesorem ekonomie a z titulu svého postavení se zabývá mimo jiné souvislostmi mezi chováním voličů a jejich ekonomickým povědomím a zájmy coby spotřebitelů.
Na přelomu tisíciletí publikoval svůj koncept racionální iracionality, jež je předmětem i této popularizační knihy. Tento koncept řeší nesoulad mezi tzv. skupinovou či kolektivní inteligencí (známou také jako „moudrost davu“), která se projevuje v mnoha oblastech života a mezi nepochopitelnými preferencemi voličů během voleb.
V této souvislosti se také hovoří o „zázraku agregace“, jehož předpokládaným důsledkem je, že skupina neinformovaných voličů vlivem distribuce rozdílných preferencí dle normálního rozdělení (tzv. Gaussovy křivky) volební výsledek nijak neovlivní a v praxi se uplatní ten volební program, který je pro voliče optimální. Volební výsledek by měl naopak podléhat vlivu informovaných voličů, kterých může být mezi voliči klidně pouhé jedno procento. Jde však jen důsledek přepokládaný a v praxi vyhrávají volební programy a politici, kteří jednají proti ekonomickým zájmům voličů. Kde je zádrhel?
Koncept „iracionální racionality“ vnáší do preferencí a postojů voličů systematické chyby, které se v běžném životě objevují ve formě ekonomických (náboženských, ekologických a jiných předsudků). Příkladem, v knize mnohokráte zmiňovaným, je protekcionismus zaměřený na ochranu vnitřního trhu (v daném kontextu samozřejmě trhu USA) formou dovozních cel a dalších bariér. Přestože otevřený trh je implicitně v zájmu spotřebitelů a ekonomové pro to mají spoustu statistických dat, titíž spotřebitelé v roli voličů podléhají mnohdy až hysterické reakci coby voliči a neváhají volit politiky slibující jim nelogické a nesmyslné kroky v zájmu jejich dobra.
Caplan tuto skutečnost velmi detailně demonstruje na výsledcích sociologického průzkumu provedeného v USA v devadesátých letech. Cílem tohoto průzkumu bylo srovnání ekonomických preferencí veřejnosti ve srovnání s názory specialistů – graduovaných ekonomů.
Autor ukazuje, že voliči dělají chybná rozhodnutí (která se v masovém měřítku projevují jako systematické chyby) především v ekonomických otázkách. Podle něho lidé v roli voličů upřednostňují takovou politiku, kterou pokládají za obecně prospěšnou pro sebe a své okolí, popřípadě sociální skupinu. Zádrhel je ovšem ve slůvku „pokládají“, protože voliči nepřemýšlejí o tom, zda jimi upřednostňovaná politika prospěšnou i ve skutečnosti. Mnohdy však není.
Rozhodování voličů je usnadněno, zvážíme-li ekonomickou veličinu, kterou Caplan zavádí a kterou jsou „hmotné náklady chybného jednání“. Stručně řečeno: v množství voličů, kteří se účastní voleb, má hlas jednoho voliče nepatrnou váhu a on si toho je vědom. Rozhodne-li se záměrně proti zdravému rozumu, činí tak s vědomím, že reálné důsledky jeho kroku jsou mizivé, a on osobně ze svého rozhodnutí nenese žádné následky a de facto je přesouvá na ostatní voliče. Problém nastává až ve chvíli, kdy se hlasy sečtou a voličův extrémní a ryze individuální hlas se stává hlasem ve volbách dominujícím. Náklady se sčítají a stávají se tím až nepříjemně reálnými.
Situace se komplikuje tím, že uchazeči o politické funkce nepracují se skutečnými zájmy voličů, ale stavějí na domněnkách voličů ve snaze se jim zalíbit a získat jejich hlasy. Na počátku celého toho pomyslného kauzálního řetězce stojí (ekonomické) předsudky voličů, které Caplan, mimochodem poměrně podrobně, rozebírá, a na konci je reálná politika, která tyto předsudky převedla do politických programů a v případě vyhraných voleb dokonce do reálné politiky. Důsledky takových zvrácených postupů zažívají demokracie stále více a více a ve své podstatě jde o ohrožení demokratických principů.
Caplan svůj koncept zasazuje do širšího ekonomického kontextu a ilustruje jej na čtyřech myšlenkových experimentech s proměnlivými vstupními parametry.
Caplan je při popisu svého konceptu velmi podrobný a pečlivý. A to až do té míry, že to jeho publikaci činí poměrně suchopárnou a méně atraktivní. Text, který by měl být určen co nejširší veřejnosti a měl by působit osvětově, se tak prakticky stává materiálem pro vážnější zájemce o dané téma. Odstrašujícím případem může být popis výše zmíněného sociologického průzkumu, jemuž autor věnuje více než čtyřicet stran, a jenž sám o sobě nemá vzhledem k poselství knihy takový význam. Potenciál této, jinak velmi zajímavé knihy, je velmi oslaben a omezuje s možná pouze na intelektuální debaty u kávy. Její (předpokládaný) praktický účinek je podstatně redukován.

Komentáře (0)