Motýl v pavučině

recenze

Strašně těžko se mi píší recenze na knihy, které jsou podle skutečné události, které jsou o ztrátě blízkého či o vážné nemoci.
Nerada totiž hodnotím knihu jestli je dobře nebo špatně napsaná. Je to totiž strašně těžké posoudit, jak bychom to napsali my, jak bychom se cítili, jak bychom to ventilovali.

Můžu říct, že kniha na mě působila jakoby do ní pan autor nevložil příliš emoce. Můžu. Ale neřeknu. Protože i kdyby to tak skutečně bylo, je to možná dobře. Nikdo, ani autor, otec nemocné dívky, o které celá tato kniha je, třeba nechce do světa vykřikovat své pravé emoce.
Emoce samozřejmě v knize byly, bylo v ní plno smutko, neštěstí, taky hlavně pocit zoufalství, ať už ze strany přístupu lékařů či sester nebo už jen z toho, že nemůžou dceři pomoc...
Tady se nejedná o fiktivní příběh, který si můžeme jakkoli přikrášlit, kde si můžeme prohrávat s myslí hlavního hrdiny. V tom případě je možné to kritizovat, ale tady se to nehodí. Nehodí se tu kritizovat vůbec nic.

Proto k tomu asi napíšu jen toto.
Nikdo, skutečně nikdo nechce zažít to, čím si musela projít Erika a její rodina. Nemoci, bolesti a smrt, to jsou strašáci nás všech... Nedokážu a vlastně, upřímně, ani nechci si představit ten pocit zoufalství, co museli všichni prožívat. Je to zničující...

A slova pana Ventluky "jsou sestry a lékaři a pak jsou SESTRY a LÉKAŘI" a s tímto výrokem opravdu musím souhlasit! I v této knize byl vidět sakra velký rozdíl mezi tím

Příběh o boji se zákeřnou nemocí a síle rodičovské lásky inspirovaný skutečnými událostmi Když se u Eriky projevila ona podivná nemoc, nikdo si nepřipouštěl sebemenší pochybnost. Lékaři jednoduše určí diagnózu a zahájí léčbu. Vše... více

Komentáře (0)