Mordparta pana rady Vacátka

recenze

Vacátko, Bouše a Brůžek. Pokud vám tato jména nic neříkají, pak zřejmě patříte mezi velmi mladou skupinu lidí, anebo jste v životě nevlastnili televizor. Zasvěcení již vědí, že se jedná o jednu z nejslavnějších mordpart na české scéně. Samozřejmě té imaginární.

Panoptikum Města pražského nás vezme zpět do první poloviny 20. století, kdy ještě existovala taková funkce jako vrchní rada, policisté se dali snadno identifikovat podle nezaměnitelné buřinky a zlodějíčkové, půdaři a kasaři měli ještě značnou úctu před policejními inspektory. Dokonce si jich svým způsobem i vážili.

Soubor povídek vyniká hlavně svým jazykem, který má úžasné kouzlo. Jako mávnutím kouzelného proutku dokáže navodit tu správnou prvorepublikovou atmosféru. Vzhledem k tomu, že o necelých tři sta stran menšího formátu se dělí osm povídek, je jasné, že předkládané zločiny nepůjdou tolik do hloubky a přesto bych si ani u jediné netroufla říct, že mi něco chybělo.

U některých příběhů jsem se i příjemně zasmála, protože autorovi očividně nebyl humor cizí. A člověka kolikrát pobaví i přezdívky, které si mezi sebou členové podsvětí dávají.

Nečekejte žádné mrazivé kriminální případy, v Panoptiku se řeší takové ty zločiny ze života, kde k vyřešení kolikrát poslouží i nečekaná náhoda a u řady případů se ukáže, že při prvním předpokladu řešení byli páni inšpektóři vedle jak ta jedle.

Vítejte zpátky v dobách, kdy si členové mordparty při pekelném přemýšlení nad případem neváhali poslat pro pivo a v detektývně na čtyřce tak skláněli hlavy nad flaškami zlatavého moku a nutili své mozkové buňky k nejlepším výkonům. Vítejte zpátky v časech, kdy byl drobný kriminálníček schopen přijít na pohřeb policejního rady, aby mu vzdal poslední úctu a kdy se lotrovská banda rozhodla, že poškádlí mezinárodní policejní konferenci sérií krádeží hodinek jednotlivých účastníků.

Člověku to koneckonců někdy nedá a ti zločinci mu jsou kolikrát sympatičtí. Jiří Marek stvořil spoustu osobitých postav s jejich vlastními starostmi, všedními dramaty i radostmi. Možná proto vám budou hrdinové Panoptika připadat tak nějak blízcí.

Dejte na chvíli vale předvánočnímu shonu a zapomeňte na své starosti s touhle milou knížkou v ruce. Můžete se přesvědčit, že i o zločinech se dá psát téměř poeticky a krásnými slovy. Vraždy, atentáty, loupeže, nastražené pasti i prostituce, to vše tu najdete. Vyštrachejte píšťalky a vrhněte se na pronásledování utíkajícího zloducha a nezapomeňte si při tom běhu přidržet vaši černou buřinku.

--- Pan Rous zvláště měl za zlé, že se zločiny pášou tak daleko; byl pevného názoru, že vraždit se má za rohem Bartolomějské, protože to se policie může dostavit vcukuletu.
Ono není maličkost takhle po ránu sehnat mordvágn, daktyloskopové taky nevisí na hřebíčku a fotograf je bůhvíkde, jestlipak tohle dřív bejvalo! Za starého Knotka, to se na techniku nedbalo, pan rada si všechno zapamatoval, že to bylo nad všechny fotografie. ---

Komentáře (0)