Monumentální román estonského spisovatele je vrcholným literárním výkonem

recenze

Včely (2016) / JanH
Včely

Kniha, kladoucí na čtenáře velké nároky, současně se mu však odměňující nádherně prokompovaným příběhem, na němž mě zaujalo hlavně skvělé zvládnutí situační roviny. Řečeno jinak – hlavní postava, zasazená do konkrétní doby (či dobová atmosféra a v ní se pohybující protagonista) nejenže tvoří jeden celek, ale tato symbióza lidské duše a časoprostorových reálií je podaná způsobem, zanechávajícím mocný a znepokojující dojem.
O Laurentinovi toho mnoho nevíme – snad jen tolik, že je to mladý student, který opustil (patrně z důvodu svého jistého volnomyšlenkářství a s ním spojenými potížemi) univerzitu v holandském Leidenu a hodlá ve studiu pokračovat v Tartu. Právě se vylodil na estonském pobřeží a hledá, kde by přenocoval – nazítří se pak chce vydat na cestu do cílového města.
Zavazadel mnoho nemá, tím nejpodivnějším a pro Laurentina zjevně i nejcennějším je klec s papouškem, který je jeho společníkem už deset let a má na svého majitele evidentně pozitivní vliv. Laurentius je totiž plachý, skoro až přecitlivělý mladík, jehož sklony ke smutku a melancholii dovede opeřencovo štěbetání a spontánní veselost mírnit a zahánět. Nyní oba přátelé sedí v hostinci a jsou předmětem zájmu a zvědavosti ostatních hostů, přičemž jeden z nich Laurentiovi cestu do Tartu naléhavě rozmlouvá...
S naším studentem prožijeme na stránkách knihy pouze následující týden, ovšem i ten stačí na to, aby Meelis Friedenthal před našimi zraky vykouzlil úchvatný příběh, odehrávající se v reálném světě jen částečně – jeho hlavní pasáže umístil autor do Laurentinovy mysli, resp. do jejího úzkostně senzitivního vnímání podivného kaleidoskopu lidí, míst a smyslových počitků. Laurentius podle všeho trpí nějakou zvláštní nemocí, permanentně jej sužuje horečka a cítí jakýsi neidentifikovatelný, silný zápach. Snaží se přijít svému trápení na kloub, v čemž mu mají být nápomocny zkušenosti, získané studiem. Lze ale úspěšně bojovat s nemocí, o níž skoro nic nevíme?
Ocitáme se na přelomu 17. a 18. století, v době, kdy lidé na estonském venkově věří v existenci temných, nepřátelských sil, působících přírodní pohromy, neúrodu či hladomor nebo propůjčujících určitým lidem nadpřirozené schopnosti. Právě po takovýchto domněle ďáblem posedlých jedincích se pátrá a jejich koncem bývá krutá smrt – jedné takové události je přítomen i Laurentius. Dokonce i on sám se dostává do situace, kdy čelí podobnému podezření.
Estonský spisovatel Meelis Friedenthal napsal román, u něhož musíme kromě jiných pozitiv především ocenit již zmíněnou velkolepou atmosféru tajemna a mystična a vzájemného proplétání se reálna s abstraktnem. Dějová linka nás chvílemi vede neurčitými vizemi, kdy lidé, krajina, město či domy jsou skryty za jakýmsi téměř halucinačním závojem, aby se vzápětí z ptačí klece nebo dostavníku staly takřka živé bytosti, jejichž existence si plným právem nárokuje nejen naši pozornost, ale i rozumové zkoumání. Všudypřítomná pachuť nemoci, smrti a zmaru, naturalistická a surrealistická současně, pak dodává tomuto vrcholnému literárnímu dílu punc jedinečnosti a neopakovatelnosti.

Komentáře (0)

Přidat komentář