MODRÁ SVĚTLA JOKOHAMY

recenze

NICOLÁS OBREGÓN – MODRÁ SVĚTLA JOKOHAMY – RECENZE

Komisař Iwata, který po jednom z dalších obtížných období svého života – protože jak čtenář postupně zjišťuje, Iwatův život je z naprosté většiny jeden velký problém s občasnými přestávkami – nastupuje na elitní tokijské oddělení vražd, aby se rovnou zapojil do řešení až neskutečně krutého zločinu. Vyvražděna byla celá čtyřčlenná rodina a kromě toho, že se čin vyznačuje nebývalou brutalitou, brzy vyjde najevo, že s největší pravděpodobností půjde o dílo sériového vraha, který k policii promlouvá řečí rituálů a symbolů.
Čtenář má celkem rychle jasno v tom, že Iwata je z řady dalších současných kriminalistů, které už si ani autoři ani sami čtenáři neumí představit jinak než jako rozervané osobnosti stíhané traumaty z minulosti, které pak s oblibou zahánějí alkoholem, drogami nebo obojím (čest budiž například světlé výjimce norského detektiva Vernera Jacobsena, který – když je mu smutno – tak plete svetry).
Někdy osobní traumata fungují a to i velmi dlouho, tak je tomu například u Nesboova Harryho Holea, jindy od samého začátku vystrkuje růžky snaha svést se na téhle módní vlně. Právě tohoto pocitu jsem se nemohla zbavit u Iwaty a čím déle jsem četla, tím intenzivnější pocit jsem měla, že inspektor by mohl docela dobře – a vlastně stejně – fungovat, i kdyby na něj doma čekala naprosto obyčejná, spokojená rodina. Možná by z něj kontrast mezi osobní „obyčejností“ a hrůzou případů, které vyšetřuje, udělal velmi originálního hrdinu… takhle se jen zařadil do dlouhé, už vlastně předlouhé řady, temných – a brzo nudných, protože ohraných – detektivů…
Případ vraždy, kterou Iwata vyšetřuje, je inspirovaný skutečným případem, který ovšem japonská policie nikdy nevyřešila a španělský autor tak měl zcela volné pole působnosti, jak s případem, který už dávno nezabírá první stránky novin ani v Japonsku ani kdekoli jinde naložit. Bohužel, stejně jako u charakteru hlavního hrdiny, i tady se hlásí o slovo až příliš mnoho prvoplánově atraktivních klišé – od záhadných symbolů až po prohnilé policisty. A pokud je čtenář všímavý a pár thrillerů a kriminálek už přečetl, poměrně brzo ho napadne, kdo by mohl být vrahem… jenže se nedočká zvratu, který by nečekaně odhalil jiného autora zločinu, ale jen a pouze si potvrdí svoji teorii.
I když ani hlavní hrdina ani příběh sám nijak zvlášť nepřekvapí, přesto kniha stojí za přečtení. Z jakého důvodu? Vlastně hned ze dvou. Jako čistá oddechovka neurazí, autor je dobrý vypravěč a příběh plyne bez většího škobrtání. Na volný víkend docela dobrý program… To je důvod první. Tím druhým – a pro mne pádnějším – je Obregónova skvělá znalost japonského prostředí a společnosti. Najednou nevnímáme zažité stereotypy, jako že „všichni Japonci jsou zdvořilí“ a „všechny vlaky jezdí vždycky včas“, což je jistě pravda, ale vnímáme i to, o čem už Japonci sami tak rádi nemluví, ať už je to, především pro oči cizinců, poměrně dobře skrývaný rasismus, často ubíjející extrémní hierarchie ve společnosti nebo jen sama obrovská, anonymní města, v kterých se život stále zrychluje až na hranici snesitelnosti…
Nicolás Obregón chystá o inspektrou Iwatovi celou knižní sérii. Po přečtení knihy první rozhodně nemohu říct, že bych nedočkavě vyhlížela druhou, ale je možné, že až se objeví, alespoň do ní nahlédnu… Vždycky je tu možnost, že autor překoná očekávatelná klišé a inspektor svá traumata a vznikne kniha, kterou doopravdy bude těžké nepřečíst jedním dechem…

Vydala Kniha Zlín

Hodnocení: * *

Komentáře (0)