Moc dobře namíchaný elixír

recenze

Moc dobře namíchaný elixír


Pokud u této knihy také váháte, o jaký žánr se to vlastně jedná, můžu vám to rovnou vyjasnit. Ačkoli příznivci takzvané Young Adult literatury si zde určitě také přijdou na své, Elixír je spíš prostě historický román. Nadpřirozeno tady sehrává svou roli a příběhu nechybí příjemně tajemná magičnost, ta ovšem vychází přímo z vroucích kotlíků středověkých alchymistů.

Děj začíná v současnosti, v jednom ospalém americkém městečku. Policie přivádí k místnímu lékaři zakrvavenou dívku podezřelou z vraždy. Krátce nato sedí lékař i s tím křehce vyhlížejícím stvořením ve vypůjčeném autě a směřuje ke kanadským hranicím. Pomáhá jí utéct. Proč? Tu otázku si nejspíš chvílemi taky položí. Jenže rozum s tím nemá co dělat.

Dívka Lanny vypráví muži svůj životní příběh, což je zavede až kamsi na začátek devatenáctého století. A jelikož je její život osudově propleten s životem jednoho krásného, proradného hraběte, vzápětí se ponoříme ještě hlouběji – do středověku. Pro mě tato další vrstva byla překvapením a chvíli jsem měla obavy, jak z toho autorka vybruslí, ale po této stránce román netrpí žádnými nedostatky. Čte se snadno a snadno se dá také zorientovat v zápletce.

„Jde o to, že měl pravdu. Zvrácenou část mého já skutečně těšilo, že nějaký muž po mně touží natolik, že mi vypálí do kůže své jméno. Přesto jsem zároveň nebyla tak bláhová, aby mě neznepokojilo, že se se mnou zachází jako s kusem dobytka.“

Největší prostor tady vlastně dostává vztah mezi Lanny a Jonathanem, nejdřív kamarádský, posléze milenecký. Začne rozkošnou a příjemně provokativní scénou v místním kostele, po nedělní bohoslužbě, uprostřed chudé vesnice obklíčené nelítostnými horami a hustými zasněženými lesy. Projde vyhřátými komnatami honosného bostonského sídla staré rumunské šlechty, z lezavé zimy rovnou do kožešin u krbu. A na konci se milenci po dlouhých letech odloučení vracejí na místo, kde se poznali.

Ten divoký venkov se mi obzvlášť líbil, a v autorčiných popisech lze nalézt větu, kterou nemůžu neocitovat, a ačkoli tento žánr mi není nijak zvlášť blízký, toto přirovnání je jedním z nejlepších, jaké jsem letos četla:
„Farma stojí uprostřed rozlehlého pole jako dítě moc hloupé na to, aby vědělo, že má jít z té zimy dovnitř.“

Já vím, že to teď možná vypadá trochu podivínsky, ale kdo má smysl pro krásu, nevtíravě nápaditou, novou a přece jednoduchou, to musí chápat. Je to nádherná věta. I kdyby zbytek knihy nebyl stál za nic, pro těchhle pár slov nelituji.

V každém případě tam toho je určitě víc, co se čtenářům bude zamlouvat, a myšlenek, které by se rovnou daly vypsat do památníčku, je tam také požehnaně, třeba zde Adairův výrok:
„Skutečným měřítkem člověka je to, jak se chová, když se ocitne blízko smrti.“
Možná není zcela původní, stejně však potěší.
Nebo když Lanny říká, že „láska je koneckonců víra a každou víru je třeba podrobit zkoušce.“
Najdete si tam své.

Mrzí mě postava vesnické prostitutky, velmi sympatické a barvitě líčené, již však autorka posléze jaksi zahodila. Byla bych si jejich přátelství s Lanny přála sledovat podrobněji a o trochu déle. Hezky to načrtla, a pak opustila. To není subjektivní výtka, je to prostě chyba.

Z těch vydařenějších věcí bych jmenovala zapomenutou milenku Sophii. Tato přízračná, téměř hororová postava v sobě asi nemá zas tolik nového, přesto na svém místě dokonale funguje a spolu s tím opuštěným, věčně ledovým prostředím hustých lesů vytvoří tu dobře známou atmosféru, díky níž se pak bojíte jít v noci na záchod.

Příběh má svůj konec, nicméně by vlastně mohl pokračovat. Doufám, že nebude. Poslední stránky zanechávají pocit tajemství, něčeho, co přece nebylo dořečeno, a to se mi líbí mnohem víc, než kdyby se na to mělo navazovat celým dalším dílem. Ale to je snad subjektivní výtka – nemám ráda série. Vždyť uvidíte sami, jak se vám to bude zdát.

Komentáře (0)