Mnoho povyku pro nic...

recenze

Hodiny z olova (2018) / JanH
Mnoho povyku pro nic...
Vládne kolem toho nadšené pozdvižení, všude jsou slyšet samé chvalořeči a oslavný humbuk nebere konce. České literární snobstvo dostalo k přežvýkání další Denemarkovou, tentokrát pořádně tlustou a (jak je do omrzení připomínáno) po dlouhém pětiletém půstu. Tento s kvalitou napsaného nijak nekorelující fakt se u takovýchto autorů nikdy neopomene zdůraznit, neboť to u určitého typu čtenářů evokuje představu dlouhé a namáhavé práce nad textem, který proto bude jistě obsažný, ba hlubokomyslný. A když spřátelení kritikové ve svých recenzích utrousí zmínku o „provokativním díle“, „znepokojivé výpovědi“ či „odvážném nastavení morálního zrcadla despotické moci“, je prakticky vyhráno. Radka Denemarková má na hodně dlouho vystaráno, může poskytovat rozhovory jako na běžícím pásu a určitě se jí dostane přehršle pozvánek také ze zahraničí, aby svá moudra mohla hlásat i tam.
S tou Čínou to byl velice chytrý (ve smyslu vychytralý) nápad! O Říši středu se v posledních letech mluví čím dál víc, její politicko-ekonomické reálie jsou na Západě ve vášnivých diskuzích s diametrálně odlišnými závěry propírány od rána do večera a celkově jde o zemi, která je dnes hodně „in“. Zpočátku sice uniká logika toho, proč si všichni ti autorčini rozervaní jedinci odjeli léčit mindráky právě do Číny, když stejně dobře by mohli o svých zpackaných životech meditovat v Austrálii, Mexiku či Kongu. Záhy ale celé věci přijdeme na kloub...
Radka Denemarková totiž ve své knize nedělá nic jiného, než že hořekuje nad smutným osudem moderního člověka, který se nechal chytit do pasti konzumního hedonismu a teď se v ní bezmocně plácá. Toto tisíckrát a jednou obehrané a dávno vyčpělé téma už pochopitelně nikoho nezajímá a spisovatel, snažící se tímto způsobem udělat díru do světa, žádnou neudělá a ještě si ušije ostudu. Což ale změnit kulisy, přesunout celé to postmoderní dekadentství někam jinam, hodně daleko, do nějaké exotiky, třeba do... ano, do Pekingu! Mám takové neblahé tušení, že Denemarková uvažovala právě takto a snad si i mnula ruce nad tím, jak to šikovně spytlíkovala a vlastně zabila jednou ranou hned dvě mouchy – jejím tuctovým postavám se dostalo originálního „místa pobytu“ a navíc si připravila půdu pro moralistní mudrování v takřka planetárním měřítku. A že vítr nejspíš fouká skutečně odtud, nepřímo vysvítá z jejích postautogramiádových interview, v nichž se nijak netají svými ambicemi být etickým arbitrem v otázce přístupu k Číně ze strany politické reprezentace našeho státu...
Jistě – Denemarková v Číně nějakou dobu žila a poukazem na tento fakt může odbývat všechny výtky na její popis tamější situace. Opravdu ale platí, že dělící čára mezi zlým čínským režimem a hodnými demokraciemi EU a USA je tak zřetelná? Kdo vidí např. záběry policejní brutality ve Francii, kde je do lidí stříleno „jen“ gumovými projektily, takže nepřijdou o život, ale pouze o oči, těžko se dojme osudem nějakého disidenta v Šanghaji. Autorka občas sklouzává až ke zjevnému pokrytectví, když se rozhořčuje nad některými barbarskými praktikami, uplatňovanými čínským režimem, aniž by se zamýšlela nad tím, jak se v podobných případech postupuje v tzv. „civilizovaných“ zemích. Pokud např. odsuzuje (podotýkám, že plným právem) nechvalně známou praxi nedobrovolného „dárcovství orgánů“ a přitom nemá sebemenší ponětí o tom, jak se ledviny, srdce a játra k transplantacím získávají u nás (vágní definice mozkové smrti dovoluje mnohé!), je to na pováženou. A dávat ekonomický růst Číny do přímé souvislosti s konzumní mentalitou tamní společnosti a na tomto základě vynášet kategorické odsudky přízemního materialistična je toliko pláčem na nesprávném hrobě. Takto nastavená výchozí pozice nakonec nemohla Denemarkovou přivést ničemu jinému než k patetickému pronášení coelhovských rádobymouder, jimiž je její kniha zaplevelena vskutku dokonale. Heslovitě krátké věty, mající patrně zvýšit údernost textu, vyznívají naprosto ploše a svou bezobsažností jen umocňují ubohost celé té hry na velkou literaturu. Hodiny z olova jsou de facto bezobsažným mlácením prázdné slámy, pseudointelektuální sedmisetstránkovou parodií na otřepané přísloví, že kdo chce změnit svět, měl by změnit sebe. A co pozice rebelky, do níž se chce Denemarková až příliš okatě nastylizovat? Ta se hroutí jako domeček z karet poté, co se hned zkraje ukáže, že její „buřičství“ je pečlivě naaranžované tak, aby do puntíku korespondovalo s názory establishmentu na angažovanou literaturu v liberálně-demokratické společnosti...
Radka Denemarková nikdy nebyla dobrá spisovatelka. Její psaní mi vždy přišlo upachtěné, strojené a šablonovité, jako by ty knihy psal počítač – sice předpisově naprogramovaný, ale bez duše. Hodiny z olova jsou v tomto ohledu jakýmsi vyvrcholením její urputné snahy o „propsání se“... ano, k čemu vlastně? Domnívám se, že ona sama tuší, že k spisovatelské velikosti nikdy nedospěje a její poslední kniha je dle mého názoru smutným svědectvím o tom, že literárně už kapitulovala a bere zavděk toliko popularitou, mrzkou to odměnou za „sluníčkovou“ propagandu a omílání dobových hesel...

Komentáře (5)

kniha Hodiny z olova recenze

Matematicka
26.07.2021

Autora této recenze mám dost v úctě za mnoho jeho velice zajímavých recenzí, takže k této jen dvě poznámky:
1) Radka Denemarková určitě není "populární" spisovatelkou, určitě ne v českém prostředí. Pokud hledáte nějaký rozhovor s ní, najdete ho spíše v němčině než v češtině. Skoro se jí až divím (ale jsem jí za to osobně vděčná), že své knihy vydává primárně v češtině.
2) Pokud autor recenze už k některému autorovi cítí "osobní antipatie", je asi zbytečné číst od tohoto autora další sedmisetstránkovou knihu. K "zázračné změně názoru" totiž dochází jen velice zřídka a těžko asi člověk na takové knize najde cokoliv dobrého. Samozřejmě ale ctím svobodu projevu vyjádřit jakýkoliv názor.

TipsyChipsy
18.06.2019

Moc díky za tuto recenzi, já se vším souhlasím.

JanH
09.04.2019

Teckovana - Magnesia Litera je „cena“ totálně zprofanovaná, která nemá s kvalitou knih vůbec nic společného.

Teckovana
08.04.2019

Zdá se, že jste se s touto recenzí poněkud unáhlil. Magnesia Litera se nedává za mlácení prázdné slámy a „sluníčkovou“ propagandu.

Schampion
13.03.2019

Ke spisovatelské velikosti již dospěla. A ne že ne.