Místo, které opravdu nebudete chtít opustit

recenze

Velká chyba (2019) / RenataP (120 views)
Místo, které opravdu nebudete chtít opustit
Lenivé, pomalé, závěr bych řekla asi tak - knižní náladovka, atmosférická kniha, která se musí vychutnávat.

Přesto...

Jen těžko jsem se z tohoto románu probírala do reality, tak mě uchvátil do svých sychravých větrů vonících mořem a vřesem, zdravý hlad mě přepadal u popisů česnekového másla, ústřic a horké kávy a ospalost přicházela s každým náročným dnem vyšetřovatelky Karen Eikenové. Usínala jsem s chutí vodnaté hnusné kávy a oschlých chlebíčků a těšila se, že nějaký další den přinese bar, restauraci a ty ústřice s česnekovým máslem.

Maria Adolfssonová rozhodně neudělala velkou chybu, naopak. Její román Velká chyba by se mohla stát učebnicí toho, jak napsat skvělý román a chytit čtenáře od začátku do konce. Vzala své čtenáře na souostroví Doggerland mezi Británií, Dánskem a Norskem. Neexistuje, na mapě ho nenajdete, ač nějaký ten geologický původ skutečně má.
Lákavé všední dny a místo se skvěle vymyšlenou strukturu života na Doggerlandu, jazykem, ekonomikou a svéráznými lidmi, se kterými se tak moc chcete potkat. Třeba na „oustřičkách“, což je každoroční celonárodní oslava konce léta. Trošku už zafukuje pod kabát, moře mlží a voní a v tu chvíli do všeho zasahuje vražda.

Velkou, leč nenápadnou a příjemnou roli tu hrají osobní příběhy každého zúčastněného. Hlavních postav tu je přiměřeně, dají se dobře pamatovat a v každé se člověk trošičku nachází.

Skvělá švédská detektivka
Výrazná osobnost Karen, které je vyšetřování vraždy přiděleno, sexistické narážky z řad mužů, její poměrně pokročilý věk a částečně tajemstvím zahalený minulý osud, vás s ní spojí na tu jemnou ženskou nitku téměř okamžitě. Vlastně Karen není ničím tak úplně výjimečná, jen při pobytu „v její hlavě“ zjistíte, že to s nějakými myšlenkami či životními situacemi umí možná lépe než vy.
Příběh má také další linii – ukazuje, jak hluboká a zlá umí být lidská křivda a jak kus štěstí nebo smůly ovlivní život navždy. A mnohdy ovlivní i nevědomky životy dalších lidí.
Přiznám se, že jsem se často chtěla stát Karen, stát v proudech deště a v mrholení a s ostrými poryvy západního větru vědět, že zima se blíží a Doggerland brzy zahalí vánoční atmosféra. No, škoda. Doufám, že brzy nějaký román Marie Adolfssonové přivodí vánoční nebo ryze zimní atmosféru.

Ale co se týká vraždy a vyšetřování: Ocenila jsem, že autorka vynechala zbytečné se rýpání v otřesných detailech a celkem brzy přešla k praktickému pojetí a vyšetřování a rozhicování mozkových závitů jak svých a svých kolegů, tak i čtenářových. A v tu chvíli už mne měla a nepustila.
Ale takhle nějak to začalo. Po oustřičkách, s trošku průšvihem osobního charakteru a právě vhozena do vody nového kriminálního případu. Seznamte se s Karen Eikenovou:

„Karen sedí v autě a zírá přímo před sebe. Lampy podél Radové ulice slabě svítí, v dálce nad Holandským parkem visí srpek měsíce a za ním po daleko lépe osvětlené Ódinově ulicí sem tam projede nějaké auto. Centrum města je stále ještě zachumlané do ospalé neděle a teď už se ukládá do postele. Karen cítí únavu až v konečcích prstů, ruce pověšené na volantu má těžké jako olovo. Je půl jedenácté a ji čeká ještě necelá hodina strávená na cestě domů. V ústech dosud cítí pachuť dvou oschlých chlebíčků a vodnaté kávy z termosky. Trpce si vzpomene na své ranní předsevzetí, že začne se zdravou životosprávou. Bylo to opravdu dneska ráno? Má pocit, jako by uplynulo několik dní.“
Renata Petříčková, pro Literarnisvet

Komentáře (0)

kniha Velká chyba recenze