Miluju, miluju, miluju

recenze

Eleanor & Park (2014) / Bolkonská (550 views)
Miluju, miluju, miluju
Nejradši bych pět hvězdiček dávala jenom mrtvým autorům. Nebo třeba i žijícím, ale ať je to fakt klasika, ověřená věkem a opakovaným čtením. Ale občas to nejde.

Občas přijde kniha, která vás jednoduše odzbrojí, ať už stylem nebo tím, jak se vás nečekaně dotkne. Eleanor a Park jsou ten druhý případ.

Už byli skoro u školy, když přerušil mlčení.
„Poslechla sis to?“
Přikývla a dovolila očím postoupit až k jeho ramenům.
„Líbilo se ti to?“
Zakoulela očima. „Bože můj. To bylo… prostě…“ roztáhla všecky prsty, „tak boží.“
„To má být sarkasmus? Já to na tobě nepoznám.“


Eleanor je ve městě nová. Nikoho tady nezná. Přesto se ani nesnaží s někým se seznámit a stejně tak nikdo nechodí za ní, jestli by se s ním nechtěla kamarádit. Ne (nebo ne jenom) proto, že je tlustá. Ale taky že je hodně nepříjemná. Hází pohledy, pod nimiž se vám chce umřít.

Ovšem přinejmenším ve školním autobuse si musí k někomu přisednout, nikde jinak není volno. Park se modlí, aby ta nadrozměrná věc s šílenou rezavou hlavou prošla kolem a sedla si nikam jinam. Ale nebesa ho nevyslyší.

Díkybohu. Protože brzy se mezi nimi rodí překvapivé, křehké pouto, založené na velmi, ale opravdu velmi nesmělých pohledech, výměně hudby a čtiva a posléze – pozor – doteku.

Už to, jak Rowellová popsala ten první moment, kdy se jejich ruce potkají, běžného čtenáře spolehlivě pošle do kolen. Nemluvě o tom, co následuje za tím. Řekli byste, že literatura už se musí jedině opakovat, že v těch vyznáních už nelze nic nového vymyslet. A přece.

A ta kniha je takových pokladů plná.

„Když nejsme spolu, nedělám nic jinýho, než že na tebe myslím, a když jsme spolu, nedělám nic jinýho, než že propadám panice.“

Jejich láska prokvétá, ovšem Rowellová zrovna moc neidealizuje – zejména Eleanor to doma nemá ani trochu lehké a rozhodně jí nebyl dopřán takový ten obvyklý filmový luxus amerických teenagerů, jakože vlastní pokoj a na šestnácté narozeniny klíček od auta. Ve škole to díky svému poutavému vzhledu taky nemá lehké. Ještě že je tady její hrdina.

Každý ve škole věděl, že Park Sheridan rozkopnul Steveovi Dixonovi držku kvůli Eleanor.

Pak jsou, pravda, chvíle, kdy vás ani rytíř nezachrání. Možná někdy opravdu není jiná možnost než – utéct.

Teď dvě věci.

1. Musíte si to přečíst.

2. Musíte mi VYSVĚTLIT TEN KONEC, protože jsem myslím nepochopila, co se to tam stalo, a TRPÍM.

A to je všechno. Závěrem úryvek, delší než obvykle, a nevybrala jsem ho proto, že by byl nejlepší. Prostě mám vypsáno úryvků na dvanáct stran a jednoduše nemám tušení, který je lepší než jiný.

„Připadá mi…“ Rozesmál se a odvrátil pohled.
„Co?“ zeptala se a šťouchla do něj loktem.
„Připadá mi, jako bysme měli rande,“ odpověděl. „Není to blbý?“
„Ne,“ řekla.
„I když jsme spolu každej den…“
„Nikdy nejsme doopravdy spolu.“
„Je to, jako bysme měli padesát hlídačů.“
„Nepřátelskejch hlídačů,“ zašeptala Eleanor.
„Jo,“ řekl Park.
Dal si tužku do kapsy, pak ji vzal za ruku a chvilku si ji podržel u těla.
Nic hezčího si nedovedla představit. Nejradši by s ním měla spoustu dětí a dala mu obě ledviny.
„Rande,“ řekl.
„V podstatě,“ dodala.

Komentáře (0)

kniha Eleanor & Park recenze