Michela Murgiová: Accabadora

recenze

Je téma eutanázie nové? Na Sardinii se píše rok 1955. Malá holčička Maria si povšimne, že její „teta“ Bonarie Urraiová, která jí adoptovala, v noci odchází s neznámým mužem kamsi pryč. Den poté si povšimne stejného muže. Je to syn nebožtíka, kvůli kterému celé městečko Soreni truchlí. Maria si na onen večer vzpomene až o několik let později. Ve chvíli, kdy umře bratr jejího nejlepšího kamaráda Andría. Přišel o nohu a nechtěl dál žít a je to Andría, který jí o Bonarii poví pravdu. Je accabadora… Žena, která pomáhá smrtelně nemocným odejít, se souhlasem dotyčného i rodiny, na onen svět.

Nejprve jsem si nebyla jistá, zda se mi chce číst knihu s takovou tématikou. Smrt, umírání, eutanázie. Říkala jsem si, že si přečtu jen pár prvních stránek a rozhodnu se, zda číst dále. Ale knihu jsem přečetla de facto na jeden nádech. Tak těžké téma na pozadí vůní a chutí Itálie a osud dívky, která dospívá a hledá sama sebe.

Příběh postavený na antropologickém výzkumu je zajímavý od začátku do konce. Jednak ukazuje Sardinii jinak než jen cíl letních dovolených, jak si představuje ostrov většina lidí. Drsné prostředí italského venkova, kde každý každého zná, chudoba, neměnnost a danosti ročních období a prací s nimi spojených, zvyky a tradice jižní Itálie, všudypřítomná církev… A do toho příběh malé Marii, kterou nikdo nechtěl. Čtvrté dítě, které se narodilo příliš pozdě. Matka, pro kterou je Maria přítěží a jednoduše jí prodá bezdětné švadleně, která žije dvojí život. Přes den šije sváteční šaty, při nočních procházkách pomáhá umírat.

„Tak tě nakonec zavolali…“ Kostnatou rukou si přitáhl k sobě tu její a donutil tak vysokou temnou accabadořinu postavu, aby ho poslechla a sklonila se. Přestože byl slabý, starcův šepot nezanikl v záhybech šály a Bonaria Urraiová ho uslyšela zcela zřetelně. Venku čekala rodina a modlila se, ale accabadoře to netrvalo ani jedno Pater ave gloria, než opustila starcův pokoj a nechala za sebou schválně otevřené dveře. Příbuzní se opět postavili. Když se ale Bonaria Urraiová obrátila k ženě a jejímu manželovi, litovali, že se nenarodili hluší. „Antonie Vargiuová, za to, že jste mě zavolali bez příčiny, buďte všichni zde přítomní prokleti.“ (…) „Víš moc dobře, že tvůj otec neumírá, ani se k poslední hodině nepřiblížil. Radši mu dej najíst. Jestli umře hlady, ať už nikdy neusneš.““

Smíří se Maria s tím, co její adoptivní matka dělá? Odjíždí do Turína, aby začala nový život, ale osud jí zavane na Sardinii zpět…

Kromě Boccaccia, Moravii nebo Eca jsem neměla čest setkat se blíže s italskou literární tvorbou. Musím konstatovat, že bohužel ke své škodě. Očividně současná italská próza toho může nabídnout víc než dost – Michela Murgiová je toho jen důkazem. Román získal šest literárních cen, ale nejde o ceny, záleží, jestli získá i čtenářovo srdce. To moje si Accabadora získala!

Komentáře (0)