Katherine Boo: Krásné zítřky

recenze

„Kalúa zavraždili!“ (…) „Podlehl „nevyléčitelné nemoci“, učinil pohotový závěr Maruti Džádhav, inspektor odpovědný za Kálúův případ. V márnici Cooperovy nemocnice bylo rozhodnuto o povaze „nevyléčitelné nemoci“. Patnáctiletý Dípak Ráj známý pod jménem Kalú zemřel na tuberkulózu; stejná příčina smrti byla přisouzena krvácejícímu sběrači odpadu, který pomalu umíral na silnici.“

Krásné zítřky? Jak pro koho, řekla bych. Pro obyvatele slumu, jejichž osudy sledovala autorka knihy, žádné krásné zítřky připravené nejsou. Žijí ze dne na den, za méně než dolar na osobu. V chaosu, v haldách odpadků, které jsou jejich jedinou nadějí na jídlo a lepší život. Všichni však do jednoho sní, že se „to“ zlomí, že se v jejich životě něco stane a bude lépe, bude z nich někdo, z jejich dětí se stanou učitelé nebo lékaři, nebudou muset žít ve slumu s vodovodním kohoutkem na prostranství a společnými veřejnými záchody, hned vedle splaškového jezera, ve slumu v blízkosti letiště…

Katherine Boo se zaměřila ve své knize na slum na Airport Road v Bombaji – Annávádí. Místo, kde žije na tři tisíce lidí v přístřešcích bez vody a elektřiny, ale v dosahu jednoho z nejmodernějších letišť světa, v sousedství několika luxusních hotelů, kam jezdí zahraniční turisté z Ameriky a Evropy na světové zdravotnické kongresy nebo slavit Nový rok. Zaměřila se na několik rodin, ústřední postavou vyprávění je chlapec Abdul. Mladík, který celý život strávil sběrem a tříděním odpadu, který svou prací živí celou jedenáctičlennou rodinu. Tedy až do okamžiku, než je obviněn ze zločinu, který nespáchal. On přece nedohnal sousedku k sebevraždě, ale i přes to je uvězněn a trýzněn v jednom z nejhorších vězení v Indii na Arthur Road. Soudní proces se vleče, všichni chtějí jen peníze, korupce je hlavním hybatelem všeho indického dění…

„Indický systém trestního práva byl stejný trh jako ten s odpadem, jak Abdul nyní pochopil. Nevina a vina se daly kupovat a prodávat jako kilo polyuretanových pytlů. Abdul si nebyl jistý, kolik peněz rodině zůstalo po opravě domu a zaplacení účtu za otcův pobyt v nemocnici. Ale věděl, že ať zbylo cokoli, za svou nevinu budou muset zaplatit všechno. Chtěl se vrátit domů, na místo, které nenáviděl.“

Tohle dokumentárně-beletristické dílko rozhodně stojí za přečtení. Dokonce bych ho dala jako povinnou četbu našim náctiletým, aby se podívali na svět jinýma očima než jen těma znuděnýma přemírou blahobytu, kteří si ani neuvědomují, že existuje svět, kde není ani televize, internet nebo facebook, ale kde dokonce jejich vrstevníci nemají, co jíst a kde kvůli jídlu musí třídit nebezpečný odpad nebo se brodit v toxicky zamořeném jezeře. Kniha mnou otřásla, ač jsem si nedělala iluze o slumech jako takových, přece jen jsem si nedokázala představit až takový rozměr utrpení v největší demokracii světa – v Indii.

Samotná kniha není psaná drsně, ba naopak, autorka umně využila svých zkušeností reportérky. Díky pobytu ve slumu, kde několik let vedla rozhovory a sledovala život jednotlivých aktérů, kteří v knize vystupují, přenesla na papír reálný obraz jedné komunity na okraji společnosti. Kniha byla přeložená do mnoha světových jazyků, v roce 2012 se stala nejlepší knihou roku a získala National Book Award. Samotná autorka je nositelkou Pulitzerovy ceny a před tím, než se vdala za Inda, psala reportáže z prostředí chudých komunit ve Spojených státech.

Myslíte si, že se u nás žije špatně? Přečtěte si Krásné zítřky a uvidíte, v jak šťastné části světa žijeme!

Komentáře (0)