McEwanovo Dítě je prostě skvostné

recenze

Dítě v pravý čas (2002) / Bolkonská

Román Iana McEwana mnohé překvapil, snad ve všech vyvolal obdiv a kritika jej označila za nejlepší z celého autorova dosavadního díla. Takové prohlášení by normálně mohlo být trochu riskantní, ale v tomto případě je asi namístě. Absolutní tour de force potvrdil McEwanovu pozici mezi nejdůležitějšími osobnostmi současné světové literatury.

Třikrát nej, a to byl jenom úvod.

Prostě to sedí. Před tímto je třeba se sklonit. Nedivila bych se, kdyby hrstka druhořadých pisálků nad McEwanovým vyzrálým Dítětem pozbyla ambice a opustila psaní v poznání, že toto je Literatura a na to prostě jen tak někdo nemá. Alespoň by se pročistil trh, že ano.

Román s tak širokým záběrem se dá těžko shrnout. V úvodu se ztratí dítě, to se dočtete i v anotaci. Jeho otec ho zoufale hledá, a přestože naděje je mizivá, neumírá. Je to vlastně možná právě ta naděje, co mu brání oprostit se, vyrovnat se se ztrátou a jít dál.

Nejde nicméně o žádnou přímou minuciózní psychoanalýzu. Stephen dlí ve své určité realitě, ve všední každodennosti, musí jíst a spát jako předtím, navštěvovat stárnoucí rodiče, zasedat ve výboru. Právě během jednoho nezáživného zasedání se ponoří do vzpomínek a předloží nám celé své prosluněné dětství – „které strávil jako jedináček v zemích, kde vládlo horko: byla to chuť potu a pronikavá, sladká vůně mangovníků, anglické zeleniny, jež se vařila v kuchyni, a koření v malovaných plechovkách s motivy draků a palem, které v zahradním domku skladovala služebná.“

Jedna z nejpůsobivějších pasáží celé knihy. Takže zase jedno nej…

Má to ohromný styl. K tomu je vůbec těžko něco dodat. Pro ilustraci, s neotřelou poetikou pan mistr popíše cokoliv, i kadícího psa. Nebudu rekapitulovat děj – tady se konec konců velmi dobře ukazuje, že nejde ani tak o to, CO se napíše, ale JAK.

Zmíním ještě jednu pasáž – tady se hrdina veze na formální oběd k ministerské předsedkyni a nechá si tuto poctu ujít, když z okénka služebního vozu spatří na jednom školním dvoře dívku, která příliš připomíná jeho dceru na to, aby ji mohl jen tak nechat být. Okamžitě vystoupí. Přestávka končí a děti se nahrnou do školy, zalezou do tříd.

Celý tento výjev je prostě skvostný – i kdybyste se vykašlali na zbytek knihy, přečtěte si strany 148 až 159. Kromě jiného tady Stephen zabloudí do jedné třídy, kde zrovna probíhá hodina kreslení. Učitelka se domnívá, že jde o starostlivého rodiče, který se v rámci nějakého projektu přišel zúčastnit  vyučování, posadí Stephena do lavice a strčí mu do rukou papír a pastelky. Stephen přijímá roli a rád by přitom nenápadně zjistil, zda se právě tady nenachází jeho dcera, učitelka ho nicméně okřikne, aby se nevrtěl a dělal, co má, a tak se Stephen skloní nad papírem a podle zadání kreslí středověkou vesnici. Úplně se do toho ponoří. A sklouzne do role podruhé:

„Statek, který si představoval přinejmenším kilometr daleko, mu dal víc práce, a tak zpomalil a zvedl oči k tabuli, kde našel několik užitečných architektonických návodů. Postihnout tyto prvky však znamenalo kreslit v nereálném měřítku a jeho výkres začal získávat primitivní vlastnosti všech jeho předchozích pokusů.“

Kdokoliv četl Kafku, na těchto stranách si na něj vzpomene. A rád.

Obávám se, že (zase jednou) neumím přenést to nadšení. Upozorním ještě, že ze začátku se román možná bude číst trochu ztěžka – mně se tak četl. Ani jednou mě nenapadlo, že bych jej odložila, nicméně něčím je dost náročný na to, abyste ho nemohli po těžkém pracovním dnu zhltnout najednou.

Závěrem má ponížená omluva za délku recenze – tato kniha si však v každém případě zaslouží pozornost a prostor. McEwan nasadil laťku až zoufale vysoko. I pro sebe samého…

Komentáře (4)

Přidat komentář

---