Mám ráda Babičku Boženy Němcové

recenze

Mám ráda Němcovou obecně, celé dílo komplet i její nešťastný a zároveň skvělý a bohatý život.
Babičku znám prakticky zpaměti, protože jsem ji od dětství četla asi tak milionkrát, tudíž jsem podjatá, což přiznávám.
Babičku mohu z pohledu dospělé, pragmaticky uvažující matky, učitelky, ženy, dcerychápat jako poněkud problematické, ale víceméně únosné soužití dvou generací v podobě, jaká byla obvyklá ještě nedávno.
Na Babičku je ale třeba hledět dětskýma očima, protože je tak napsaná. Babička je část našeho dětství, je to obrázek kusu našeho života, i když jsme dětství prožívali úplně jinak než bábou protěžovaná nejstarší vnučka a ta tři další telátka (viz České nebe ).
Babička je moje dětství. Nebo alespoň jeho část – v jakémkoli slova smyslu. Je to idylický obrázek. Takový, který si ten, kdo prožil normální dětství, nese s sebou až do rakve.
Je to zároveň důvod, proč Babička nebaví většinu dětí – ony nepotřebují vracet se do minulosti a zavzpomínat na šťastné a (z dospělého pohledu) bezstarostné chvíle a veškerá lidskost té knihy se jich dotkne až mnohem později.
I pro samotnou autorku byla Babička útěchou, kterou nalézala ve zidealizovaných vzpomínkách, když se jí přihodilo to nejhorší, co může potkat matku. I ona se ohlížela. A je na každém z nás, na naší nátuře, jak Babičku bereme. Není však povinné, aby bavila každého.
Není ovšem ani rozumné snažit se ji vykopat na smetiště literárních dějin, protože je údajně na dnešní cynickou a uspěchanou dobu moc retro a nablblá (a nebo proto, že nám ukazuje, jak moc in a nablblí jsme my )

Komentáře (0)