Malý princ, kniha která otvírá srdce

recenze

Malého prince jsem četl, myslím že už čtyřikrát a protože jsem ho jako dítě nečetl, nikdy jsem tuto knihu nevnímal jako dětskou, ale jako knihu a ve věnování knihy je to řečeno - jako knihu pro velké děti, pro dospělé, kteří nezapomněli na to, na co zapoměli ti lidé, kteří jsou líčeni právě v Exupéryho knize, jako lidé na svých osamělých planetách, ve svých osamělých světech, kdy zapomínáme žít nejen pro druhé, ale dokonce i pro sebe.

Exupéry dopsal malého prince v roce 1943, o to víc je pro mě tato knížka bolestivější.

Ale knížka sama je bolestná, je to knížka, která otvírá srdce těm, kteří jsou ochotni naslouchat vlastnímu srdci, jeho tiché řeči.

"Jsem tady, pod jabloní..., řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ.
"Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška.
"Nejsem ochočená."

Kniha je tak velmi symbolickým upozorněním, co znamená jméno člověk, že se pod tímto označením neskrývá král, zeměpisec, ale ani byznysmen, nebo dokonce domýšlivec, ale bytost otevřeného srdce.

"Známe jen ty věci, které si ochočíme,"
řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali.
Kupují u obchodníků věci úplně hotové.
Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.
Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška."

Pokud zapomene kým vlastně jsme, co ještě zbude... Denně je nám říkáno, že právě toto je důležité a něco jiného není, ale je to skutečně tak? Pomáháme skutečně těm kteří naši pomoc potřebují, jistě lze nad tím mávnout rukou, ale bude to ještě lidské gesto?

"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké:
správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je očím neviditelné," opakoval malý princ,
aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,"
řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška.
"Ale ty na ni nesmíš zapomenout.
Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.
Jsi zodpovědný za svou růži..."

Nejen že správně vidíme jen srdcem, jen citem, který vychází ze skutečně lidského srdce, ale navíc jsme zodpovědní za ty s kterými jsme se rozhodli sdílet svůj život.

Knížka je vlastně omylem ražena do dětské literatury, pro svou čistotu, byznysmen, nebo král by mohli říct - pro svou naivitu, pro to, že knížkou zaznívá, že bychom se jeden k druhému měli chovat s porozuměním a láskyplným citem. Svět dospělých ale právě toto často neumožňuje, či dokonce ani nechce věřit, že něco takového je možné.

* v recenzi byly použity úryvky z Malého prince

Komentáře (0)