Literární kýč ověnčený literárními cenami

recenze

Kvazikrystaly (2015) / JanH (640 views)
Literární kýč ověnčený literárními cenami
Skutečnost, že při udělování literárních cen není mnohdy tím hlavním kritériem kvalita posuzovaného, resp. oceněného díla je smutným, leč neoddiskutovatelným faktem. Elfriede Jelinek (abychom se zastavili alespoň u jednoho příkladu) by se asi sotva stala nositelkou Nobelovy ceny toliko na základě svého literárního projevu, který nijak nevybočuje z „normálu“ psychedelického psaní pokročilé postmoderny se všemi jeho notoricky známými neduhy. Jestliže se jí přesto stala, pak především z důvodu své – a zde si troufám říci uměle vytvořené – pověsti „literární revolucionářky“. To, že žádnou takovouto revolucionářkou nebyla, nýbrž že se pouze svezla – a nyní neřeším otázku, zda vědomě či spíše „neúmyslně“ – na vlně módního, údajně antiměšťáckého protestu je s odstupem času zřejmé i těm, kdo ji původně adorovali jako prorokyni nových směrů v literatuře a bojovnici proti údajným společenským klišé a tabu.

Ti, kdo sledují vývoj moderní literatury dávno ví, že tato „tabu“, která je možné „bořit“, jsou v tzv. postmoderní společnosti přesně a přísně vymezena.literárními politkorektčíky, takže jejich překročení „nežádoucím“ směrem už není kvitováno potleskem a zmíněnými literárními cenami, nýbrž ostentativním mlčením a ignorováním, pokud ne přímo společenskou dehonestací takovýchto odvážlivců (vzpomeňme jen na Petra Hájka a jeho Smrt ve středu).

Domnívám se, že tento zdánlivě mimoběžný úvod před samotným seznámením se s Kvazikristaly jiné rakouské spisovatelky Evy Menasse má – jak se dále ukáže – své oprávnění a opodstatnění. Zmíněný „román“ (že o román nejde si řekneme později) obdržel hned dvě ocenění, a to Literární cenu Gerty Spiesové a Cenu Heinricha Bölla. To nám samozřejmě nemůže zabránit v kritickém zhodnocení „kritikou“ tolik ceněné knihy.

Když se totiž do Kvazikristalů začteme, záhy zjišťujeme, že autorka se v nich snaží spojit nespojitelné – být totiž na jedné straně „nekonformní“ a „kontroverzní“, zároveň si to však nerozházet s těmi, kdo hlavní funkci literatury vidí v její společenské angažovanosti, což v dnešní době znamená povinné zúčtování se „zpátečníky“, resp. oslavování tzv. „alternativních“ přístupů ke společenským otázkám. Výsledek nemůže být jiný než tristní – Eva Menasse ve své domnělé revoltě vůči Skylle společenské korektnosti a establishmentu beznadějně končí ve spárech Charybdy naprostého nepochopení skutečných příčin rádoby kriticky popisovaných jevů dnešní postdemokratické západní společnosti. Výsledným efektem je jakýsi pseudopsychologický popis „osudů“ jejích literárních postav, který ovšem nevypovídá vůbec nic podstatného o jejich vnitřním světě a z nichž se tak stává kýčovité panoptikum triviálních lidiček z literárního Marsu. Základní příčina tohoto ztroskotání je zřejmá a byla již zmíněna – „revolta“ Evy Menasse ve skutečnosti žádnou revoltou není, autorka Kvazikristalů se pouze s rachotem a rádoby silácky vlamuje do dávno otevřených dveří toho, co se smí…

Asi nejlépe to ilustruje 3. kapitola, popisující zájezd skupiny turistů do Osvětimi. Autorka se zde očividně snaží o maximální vytěžení nabízejícího se materiálu, ví, že právě Osvětim je literární výzvou par excellence. Výsledek je ovšem žalostný – namísto silného příběhu se setkáváme s plytkým a banálním „filosofováním“, spojeným s totálně nepodařenou společenskou diskvalifikací těch, kteří na tomto osudovém místě dál žijí svými šosáckými problémy. Jestliže tedy Eva Menasse chce tváří tvář osvětimskému geniu loci „bořit tabu“, pak se jí to nejenže nedaří, ale de facto upadá do stejného maloměšťáctví, jaké kritizuje u svých literárních postav.

Plytce, nekontroverzně a vlastně konformně si Eva Menasse počíná i v ostatních kapitolách. Je možné, že sebe sama skutečně vnímá jako „buřičku“, která se již pohybuje v „zakázaném“ pásmu „revolučního vzdoru“. Omyl! Spisovatelka se stále nachází „uvnitř“, tj. v předem vykolíkovaných mantinelech dovoleného a pokud se tu a tam odchýlí od „zlaté střední cesty“ na tu či onu stranu, nic to nemění na faktu, že stále zůstává v kleci společenského i literárního koncensu.

Nepopírám, že v knize jsou některé pozoruhodné pasáže, že se občas lze setkat s pisatelčinými bystrými psychologickými postřehy a že literární „řemeslo“ Eva Menasse formálně ovládá. Toto je však žalostně málo na to, aby mohla být převážena výše popsaná negativa, k nimž lze bohužel přidat mnohá další. Ryze „technicky“ se můžeme ptát, zda (mluvíme nyní opět o nepovedené 3. kapitole) kolem r. 1970 byly běžné mobilní telefony či jak mohl průvodce vést exkurzi „k bunkru, ve kterém zemřela Edith Steinová“…

Jestliže se na obálce knihy dozvídáme, že „Eva Menasse dokáže ženy vidět takové, jaké jsou, se všemi jejich lidskými slabostmi i tím, co na nich prostě musíme milovat“, pak se nelze nezeptat, zda ten, kdo toto napsal, knihu vůbec četl. Nesetkáváme se v ní totiž se „ženami takovými, jaké jsou“, ale jen a pouze s jediným typem ženy, který je v knize do omrzení představován jako ten pravdivý a autentický – totiž s feminoidní mužatkou s pseudointelektuálními sklony ke společenské vzpouře, ovšem současně dokonale uvězněnou v konzumismu všeho druhu.

Stejně tak se míjí s realitou tvrzení, že jde o román, mapující ve 13 na sebe navazujících kapitolách život „hlavní hrdinky“ Xany z pohledu lidí, kteří se s ní během jejího života setkávají. Ty uvozovky jsou tam proto, že Xana ve skutečnosti žádnou hlavní hrdinkou není, neboť jednotlivé kapitoly jsou spíše konglomerátem vzájemně nesouvisejících příběhů úplně jiných lidí, nějaký jednotící prvek v knize absentuje. A právě tato vnitřní roztříštěnost údajně konzistentních Kvazikristalů je dalším a možná vůbec největším přešlapem jejich autorky.

„Jde (cituji opět slova z obálky) o energickou, poetickou, vtipnou a současně zneklidňující knihu…“ Bohužel i zde je přání otcem myšlenky, s uvedenými atributy se v knize nesetkáme.

Jestliže se Kvazikristalům Evy Menasse přesto dostalo takřka jednohlasného uznání ze strany literárních kritiků, pak je nutné vrátit se na začátek této recenze a připomenout, že literární ocenění se mnohdy míjí s literární kvalitou…

Komentáře (2)

kniha Kvazikrystaly recenze

Marthas
02.06.2016

To binysek: Jelikož se JanH. jako vždy neozval s vysvětlením, předpokládám, že odpovídá pouze "vyvoleným" a odpovídám za něj já, jak to čtu já... Feminoidní - Zžensštělá a mužatka je holt mužatka... Dohromady mi to ale tvoří protimluv, takže nevím... Ale zdá se mi, že se mi "hlavní hrdinka" podezřele podobá, musím se podívat, zda nemáme v bytě štěnice....-)

binysek
25.04.2015

co to je "feminoidní mužatka"?