Lidi mě děsí...

recenze

Liesel Memingerová jede se svou matkou a malým bráškou vlakem do Molchingu za svými adoptivními rodiči, Hansem a Rosou Hubermannovými. Její bratr ale ve vlaku umře. Na jeho pohřbu vypadne jednomu z hrobníků černá knížka, kterou Liesel ukradne, i když neumí číst. A tak vlastně začala kariéra Zlodějky knih.
Liesel začne v Molchingu chodit do školy, kde potká svého nejlepšího kamaráda Rudyho, který ji naučí hrát fotbal. Když Liesel trpí nočními můrami, sedává Hans Hubermann vedle její postele a učí ji číst. Když se to naučí, stanou se knihy, ať už ty, které dostala nebo ukradla, tou nejcennější věcí, kterou má.
O pár let později začala válka a Hubermannům zaklepe na dveře židovský boxer Max. Jeho otec zachránil Hansi Hubermannovi kdysi život a sám zemřel a tak se Hans rozhodne jeho rodině odvděčit alespoň tím, že Maxe schová u sebe ve sklepě.
Jednu noc se ale stane osudová chyba, která se neměla nikdy stát.

V první řadě bych chtěla zmínit poněkud netradiční vypravování. Příběh je psaný z pohledu Smrti, které osudy lidí rozhodně nejsou lhostejné. Na netradiční vypravování jsem si musela zpočátku zvyknout, ale nedělalo mi takový problém, jak jsem si zpočátku myslela. Příběh se četl krásně, sotva jsem začala, už jsem byla na konci.
Zlodějka knih má své kouzlo, na které nejde zapomenout. Se Zlodějkou knih jsem usínala a byla to první, po čem jsem sahala hned po probuzení. Dojemný příběh německého děvčátka Liesel Memingerové zkrátka nemůže nechat nikoho chladným, a proto vám radím - vezměte si ke čtení pořádnou zásobu kapesníků.

P.S. Lidi mě děsí.

Komentáře (0)