Kruh zůstal otevřen

recenze

Je to tak prosté: Mae Hollandové se splnil sen, neboť dostala práci v neúžasnější firmě – internetové firmě Circle. Firmě, která pohltila giganty jako Google a Facebook, každou chvíli „lončuje“ nový produkt nebo službu, její vývojáři jsou ve své kreativitě a pracovitosti neudržitelní, její manažeři patřičně charismatičtí a její osazenstvo se každý měsíc rozrůstá o desítky nových zaměstnanců. Prostě ráj na Zemi.
Circle sídlí v Mekce amerických IT superfirem – v Kalifornii – v moderním kampusu (à propos: už jste viděli novou budovu firmy Apple v Cupertinu?) a poskytuje svým zaměstnancům bonusy z říše snů. Zkrátka a dobře: každý by chtěl žít v Budějovicích a pracovat v Circle, byť se to rozchází.
Mae je pověřena prací v oddělení zákaznické podpory a postupně se zapracovává a zlepšuje a zlepšuje. Pomáhá jí v tom dokonalá metrika pracovních výkonů – v Circle se nedělá nic, co nejde změřit. A pomalu se seznamuje a zapadá do korporátní kultury, jež ji pohlcuje jako jíl po jarních deštích.
A je to kultura par excellence: všude vládne týmový duch, kampus je plný formálních i neformálních meetingů, briefingů, přednášek, debat a dalších a dalších akcí. Zaměstnanci jsou automaticky registrováni do intenzivní zdravotnické péče, do vnitřní i vnější sociální internetové sítě a jejich všemožné volnočasové aktivity jsou…
…monitorovány, evaluovány a každý zaměstnanec získává další a další skóre a objevuje se a v novém a novém ranku a jeho nadřízený mu neustále poskytuje feedback všech jeho pracovních i mimopracovních aktivit.
A Mae zpočátku zaskočená a tak trochu vyděšená ztrácí motivaci, aby pak chytila ten správný drive a stala se příkladnou členkou K/kruhu. A Circle sílí, stává se mocnější a jeho ambice se dotýkají státu.
Sama Mae k naplnění těchto ambicí přispívá už jako respektovaná a obdivovaná pracovnice, která se vyhoupla na společenském žebříčku firmy a její všemožná skóre se nacházejí v té nejlepší společnosti.
Ale jak už to tak bývá, nic není zadarmo. Maeiny digitální vazby postupně nahrazují ty přirozené osobní a jsou poškozeny vztahy s těmi nejbližšími. Obyčejné lidské povídání je nahrazováno tisíci postů, emailů, lajků a tak se Lydie Korabelnikovová digitálního věku navzdory předivu sociálních kontaktů stává paradoxně stále více sociálně izolovanou. Z včely samotářky se stává pracovitá dělnice bez vlastní vůle a špetky soukromí.
Dave Eggers se rozhodl napsat dystopii hodnou 21. století. Přízraky tajných agentů a všemocných tajných policií nahradil neméně děsivým přízrakem (téměř) všeovládající soukromé firmy sbližující se se státní mocí a usilující o monopol při zpracování osobních dat a masivní sledování a monitoring každého a všeho beze špetky soukromí. Je to scénář, který, jak ukazuje vývoj v Číně, není až tak velkou fantasmagorií. Co se však liší v Eggersově knize liší od postupů čínských soudruhů, je scénář uchopení monopolu moci.
Vše je zabaleno do filozofie dobra – vše je v zájmu občanů, kteří mají právo na to vědět, kde se nacházíte, co děláte, s kým si povídáte, s kým si to právě rozdáváte. Technologie umožňuje sdílení astronomických kvant dat a tak není problém celý svět zahltit miniaturními kamerami a obyčejné lidské šmírování dovést až do grandiózní korporátní dokonalosti.
Circle vytváří pozvolný, ale stále narůstající tlak na své zaměstnance. Nic není povinné, ale absence toho či onoho vyvolává výčitky a poukazuje na odpovědnost jedince vůči komunitě a společnosti. Neochota se podřídit nebo jen obyčejné opomenutí z přepracovanosti jsou vykládány jako absence dobrých úmyslů a neschopnost společného soužití. Soukromí je nepřijatelným uchováváním tajemství, které má být zpřístupněno každému. Nejde o kamarády a přátele, jde o followery.
Zajímavý námět se však Eggersovi nepodařilo zpracovat tak, jak by si zasloužil. Ten příběh je příliš přímočarý, prostý, povrchní a odvyprávěný jednoduchým stylem. „Hrdinka“ pochopitelně není tou pravou postavou, jíž by autor mohl vložit do úst nějaké hlubší myšlenky a tím poselství díla trochu umocnit. Ten se však nenamáhal ani s tím, aby takové osoby vedle Maei postavil. Calden je ve své roli příliš epizodický a ve své podstatě nevěrohodný. Mercer by se takovým poslem světla, respektive hlasatelem zdravého selského rozumu, stát mohl, jeho hlas však autor nechal bez velkého humbuku zaniknout.
„Kruh“ není dostatečně alarmující, a přestože jsou některé jeho atributy podobné Orwellovu 1984, např. hesla, která hrdinka za pomoci jednoho majitelů firmy pošle vstříc followerům formou působivého veřejného slyšení či „newspeak“, nedosahuje mrazivé působivosti svého „vzoru“.
Autorovi se jeho vlastní kruh nepodařilo uzavřít a kniha slibující hlubší mravní přesah, se stala jen jednou z dalších líbivých, ale ve své podstatě neškodných variací na téma „Next World“.

Komentáře (0)